Gólman Čech: Proč občas nechytnu centr? Helma za to nemůže

13.11. 19:01 | Autor: Lukáš Seidl, Jakub Kvasnička

Po mizerné sezoně, kterou strávil v dresu Chelsea především na lavičce jako náhradník, je zpět. A znovu září. Jeden z nejlepších fotbalových brankářů na světě Petr Čech bojuje s Arsenalem o čelo Premier League a daří se mu také v reprezentaci. S národním týmem postoupil na EURO, v dnešní přípravě se Srbskem však 118zápasový rekord Karla Poborského v počtu utkání odehraných za reprezentaci nevyrovná. Přednost dostal jeho náhradník Tomáš Vaclík.

Říká se o něm, že je dokonalý. Prostě Mr. Perfect. On sám to odmítá. "Snažím se dělat věci co nejlíp. Měl jsem to odmalička, nevím, kde se to ve mně vzalo. " V rozhovoru pro časopis TÝDEN promluvil Petr Čech také o svých plánech i problémech současného sportu.

Nedávno jsme slyšeli o dvou nejmenovaných mladých fotbalistech špičkového českého klubu - dvaadvacetiletí kluci, kteří mají 300 tisíc měsíčně a velký potenciál, který ale zbrzdilo jejich aktuální zlobení. Placené holky, divoké mejdany. I přesto, že jsme měli ve fotbale mnoho expertů na kvalitní pařby, je generace narozená pár let po revoluci jiná než ta vaše? Méně pokorná?

Petr Čech. Trochu to zobecním. Myslím, že největší chyba je v tom, jak funguje systém. A to není ani tak chyba mladých hráčů. Prostě se to nějakým způsobem na společnost navalilo. Do fotbalu přišly obrovské peníze, každý si může dělat, co chce. Všechno souvisí se vším. Dětí, které sportují, protože chtějí, protože je to baví, ubývá. Já si myslím, že spousta dětí je dneska přihlášena na fotbal, hokej, hlavně a především kvůli vidině peněz, kterou mají jejich rodiče. Ti si představují, že ve čtrnácti dostanou děti smlouvy a budou jim vydělávat na živobytí. Jenomže už jenom tahle koncepce je špatná, konkurence veliká. Když si dnes uvědomíme, že kluby se snaží mít zavázané děti už v době, kdy jim je dvanáct třináct, už z principu je to špatně.

Patnáctiletí mají agenty, šestnáctiletí jsou profesionály.

Ano. Dneska to tak je. Šestnáctiletý fotbalista vlastně vůbec nic nedokázal. Neprokázal, že na to v těch dvaceti bude mít a bude opravdu dobrý - ale už v těch šestnácti letech najednou dostane velké peníze, všichni se o něj starají, hýčkají ho... To může s člověkem zaházet. A pak najednou, v sedmnácti letech přijde nabídka na dva miliony euro, on začne létat v oblacích, třikrát ho vytáhnou z nočního klubu. Jenže už je zlaté prase, dva miliony euro jsou dva miliony euro, tak se to schová, aby to nikdo neviděl, aby to nikdo nevěděl. Je to začarovaný kruh.

V dresu Arsenalu si vedete skvěle, ve dvanácti zápasech Premier League jste vychytal šest čistých kont. Stále ale chytáte v helmě, už devět let po vážném zranění hlavy. Neomezuje vás přilba přeci jen při zápase? Třeba v periferním vidění, orientaci v prostoru.

Když jsem s ní ze začátku trénoval na menším hřišti před pár lidmi, celkem to šlo. Jakmile jsem ale nastoupil k utkání před plným stadionem, byl to neuvěřitelný hukot. V helmě bylo všechno slyšet jinak. Víte, co bylo nejhorší, když jsem se po zranění vracel v utkání s Liverpoolem? Prostorově jsem se najednou úplně ztratil. Jak začali lidi křičet, v helmě se všechno odráželo, zvuky rezonovaly. Byl jsem naprosto zmatený. Ale už jsem si zvykl.

A co jí sundat?

Jistější bych byl, kdybych ji sundal. Ať chcete, nebo ne, s helmou vnímáte okolí jinak. Máte zakryté uši, hůř slyšíte. Doktor mi ale zakázal helmu sundat, a kdybych to udělal, nebude mi platit pojištění (směje se). Takže nemám moc o čem přemýšlet. Na druhou stranu za dobu, co helmu nosím, jsem už dvakrát měl otřes mozku. Nechci ani myslet, co by se mně stalo bez ní.

Arsenal, do kterého jste v létě přestoupil, se přetahuje o vedení v Premier League, dostáváte minimum gólů. Chelsea se naopak propadla mezi nejhorší týmy soutěže. Co se to s vaším bývalým týmem děje?

Jsem z toho překvapený. Je to tým, který před šesti měsíci vyhrál ligu. Hráči tam zůstali, trenér si doplnil kádr podle svých představ. Je strašně těžké uvěřit, že je klub v takovém stavu. Překvapilo mě už jejich trápení na začátku ligy, ještě více jsem ale zaskočený z toho, že jejich krize pořád pokračuje.

Trenéra Chelsea José Mourinha lidé buď zbožňují, nebo nenávidí. Váš vztah nebyl hlavně ke konci úplně ideální. Je Mourinho opravdu tak arogantní, nebo to jenom hraje?

Já to nechci moc komentovat... Můj vztah s trenérem je vždycky stejný. Beru ho jako svého šéfa a snažím se být tak dobře připravený, abych mu nedal jinou šanci než mě postavit do branky. Jinak se s ním moc nebavím, mimo fotbal se s trenéry nestýkám, nic s nimi neřeším. A ani netoužím, aby to bylo jinak. Nezabývám se ani tím, jakou má trenér povahu. On je ten, kdo rozdává úkoly, které já musím plnit. Čtěte TÝDEN!

* Za jeho největší slabinu jsou považovány centrované míče. Proč je občas nechytí?

* Proč se rozhodl studovat vysokou školu?

* Jak se připravuje na soupeře?

* Co je pravdy na jeho údajných neshodách s Tomášem Rosickým?

* Proč a do čeho investuje?

* Jak se s jeho slávou vypořádává rodina?

ODPOVĚDI NA TYTO OTÁZKY A MNOHEM VÍCE NAJDETE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYCHÁZÍ V PONDĚLÍ 16. LISTOPADU.

Foto: Jakub Stadler

Autor: Lukáš Seidl, Jakub Kvasnička