Horváthova rozlučka, euforie i slzy. Jak Plzeň slavila "Titul pro Čišu"

Plzeň za dvougólového vedení pohodlně dohrávala klíčové utkání s Jihlavou, které jí definitivně zajistilo mistrovský titul. Zhruba deset minut před koncem se z lavičky zvedl zaoblený mužík s plnovousem, natáhl rozlišovák a vypravil se do hloučku ostatních náhradníků, kteří se od začátku druhého poločasu rozcvičovali za postranní čárou. Plzeňské tribuny okamžitě zbystřily, takhle svého miláčka Pavla Horvátha už dlouho neviděly. A okamžitě se spustil bouřlivý aplaus.

To však nebylo nic proti tomu, co následovalo o pět minut později. Trenér Miroslav Koubek na Horvátha ukázal a ten se rozběhl zpět k lavičce. "Půjde na hřiště!" vyjekli natěšení fanoušci. Rychle svlékl tréninkovou soupravu a za pár vteřin už vbíhal na hrací plochu. Byla 87. minuta utkání a ochozy šílely. "Páááável Horváth," skandovalo více než jedenáct tisíc fanoušků.

Není divu, vždyť největší plzeňskou ikonu neviděli v dresu a na hřišti celé jaro. A dobře si uvědomovali, že je to dost možná naposledy, co se z takového obrázku můžou radovat. Podařenější konec zápasu a zároveň start mistrovských oslav si představit nedokázali. "Jsem rád, že jsem mohl nastoupit a za to že mě fanoušci tak pěkně přivítali. Měl jsem na krajíčku... a vlastně i za krajíčkem," popisoval Horváth.

//

Ihned po zápase se tradičně ujal oslav mistrovského titulu. Plzeň sice trofej dostane až po posledním kole, už teď však ví, že ji o ni nic nepřipraví. A tak ve Štruncových sadech mohly vypuknout velkolepé radovánky. Potřetí za pět let byl Horváth v Plzni hlavním režisérem oslav, přestože v této sezoně vlivem vleklého zranění týmu na hřišti příliš nepomohl.

I tak ale byl hlavním hnacím motorem Viktorie, morálním vůdcem, který v kabině zajišťuje pohodovou atmosféru. "Doufám, že nějaký malinký podíl na tom titulu mám, byť ne na hřišti. Jsem v týmu a myslím, že u nás není až tak důležité, kdo je v základní sestavě. Je tady jedna velká parta," řekl Horváth. "Měli jsme momenty, kdy se nám nedařilo. Ale mužstvo se dokázalo semknout. A vyhráli jsme ligu dvě kola před koncem, takže paráda,"dodal.

Titul pro nemocného spoluhráče

Po zápase byli hráči jmenovitě vyhlašováni a jeden po druhém stoupali s doutníkem v ústech a lahví šampaňského v ruce na podium vítězů. Největší oblíbenec Horváth byl vyhlášen jako poslední. Na rozdíl od svých spoluhráčů však nešel sám. Společně s sportovním ředitelem Adolfem Šádkem vedli na podium Mariána Čišovského, hráče Viktorie, který bojuje se zákeřnou nemocí.

Následoval nejemotivnější okamžik večera. Podpíraný a viditelně zesláblý Čišovský pomalu vystoupal po schodech a zamával divákům. Všichni fanoušci pak společně s plzeňskými fotbalisty skandovali jméno nemocného pětatřicetiletého obránce. Kapitán David Limberský si utíral, ostatní je jen stěží zkoušeli potlačit.

"Průběh té nemoci je hodně těžký, všichni jsme to dneska viděli. Ale ještě není konec. Jsem si jistý, že Marián bude bojovat stejně tak, jako bojoval na hřišti. Všichni věříme tomu, že to zvládne. Vidíme v něm obrovský chtíč, všichni mu strašně fandíme, ale nic víc s tím bohužel nezmůžeme," odsunul euforii ze zisku titulu Horváth.

Slovenský stoper hrál za Viktorii naposledy v dubnu loňského roku. Pak si poranil koleno a letos v lednu vedení západočeského klubu přiznalo, že je Čišovský vážně nemocný. O jakou nemoc se jedná, však specifikovat nechtělo. Podle informací deníku Blesk Čišovský trpí nevyléčitelnou amyotrofickou laterální sklerózou, na níž před nedávnem zemřel expremiér Stanislav Gross.

A právě Čišovskému se Viktoriáni rozhodli triumf věnovat. "Titul pro Čišu," stálo na mistrovských trikách, do kterých se po zápase oblékli všichni hráči i členové realizačního týmu. "Aby byl při oslavách Marián, tak to bylo pojaté od začátku. Nevidím důvod, proč by tam být neměl, udělal pro nás strašně moc. A byť v této sezoně nenastoupil, tak si myslím, že na tom titulu má podíl stejný jako třeba já," prohlásil Horváth. "Život je někdy krutý. Jak stojí na triku - ten titul je pro Čišu. Tak to je a tím to hasne. Nic jiného jsme v hlavách neměli. Šance byla veliká a my jsme ji nechtěli promarnit," pokračoval v rozhovoru s novináři.

Odcházím na vrcholu, řekl Horváth

Pak se ale vrátil k veselejším tématům. Třeba k tomu, jaká budoucnost je před jeho mužstvem, které bude díky prvenství v české lize na podzim bojovat o evropské poháry. "O tenhle tým strach nemám. Poháry jsou samozřejmě cílem, kluci na to mají," řekl.

On už u toho ale jako hráč nebude. Po sezoně definitivně skončí a čtyři minuty v zápase s Jihlavou pro něj byly pravděpodobně posledními na prvoligovém hřišti. "Byli jsme domluvení, že pokud ten zápas bude mít jednoznačný průběh, tak půjdu hrát. Ale určitě nejsem ve stavu, kdy bych mohl hrát třeba čtvrt hodiny, to určitě ne. Bolavou nohu jsem cítil i za těch pár minut," řekl. "To zranění se nelepší, ale co se týče fotbalu, tak lepší konec jsem si ve čtyřiceti letech nemohl představit," dodal.

Definitivně se rozloučí za dva týdny na předávání trofeje pro českého ligového mistra. "Ten tým samozřejmě není jenom moje dítě. Ale já jsem tady zažil mnoho a dá se říct, že odcházím na vrcholu, byť jsem toho letos tolik neodehrál. Těším se, až za dva týdny zvednu mistrovský pohár, a tím skončím s kariérou," vyhlížel.

S Viktorií se ale nebude loučit úplně, u týmu zůstane v jiné pozici. "Určitě se tady budu pohybovat. Roli už mám určenou, ale zatím to ještě nebudeme říkat," nechtěl prozrazovat, kam s ním vedením počítá. Ledacos však napověděl moment, kdy mu přímo při rozhovoru přinesli půllitr piva. "Pardon," omluvil se, když několika mohutnými loky spláchl mistrovskou žízeň. "Teď už se ale nemusím schovávat, když už jsem skoro trenér," dodal s úsměvem.

Čtěte dále

další zprávy