Vaslui. Není tu nic, a přece všechno. Dnes i Slavia

02.10. 10:00 | Autor: Jakub Kvasnička

Karavan, hlavní sídlo fanouškovských suvenýrů rumunského fotbalového klubu FC Vaslui. Ale proč ne. Stojí nad schody, sestupně vedoucími ke stadionu. "Á Čeka, Slavia Praga," koukají na nás místní, už když stoupáme k onomu zelenožlutému povozu.

Tahle kombinace barev nenápadně proplouvá celou Vasluií, domovem týmu, který se dnes večer postaví fotbalistům Slavie v odvetě 1. kola Poháru UEFA. Občas se objeví ve výloze, občas zazáří na místním občanovi. Všichni mají rádi místní klub.

"Není to moc hezké město, fotbal je tu hlavní zábavou. A taky hrajeme druhou ligu v házené," říká samozvaný průvodce českých žurnalistů, sympatický Florin Mititelu. "Jsem DJ v místním rádiu a také hlasatel na stadionu Vaslui," chlubí se lámanou angličtinou - rozeznat ji od rumunštiny bývá občas problém.

ČTĚTE TAKÉ: Krávy v cestě slávistům nevadily. A co Vaslui?

Hotel, to je doména!

Florin ochotně ukazuje všechno, co by mohlo informacíchtivého Čecha zajímat. Moc toho není. Vlastně měl pravdu, když říkal, že to město není příliš hezké, natož zajímavé. Na okraji se mísí bída a špína. Každého zarazí pohled na rozbořené domy, okolo nich děti a další děti, pak psi, kolem nich zase děti a koně. Všude koně. Se sedlem, bez sedla. Koně.

Náměstí ve Vasluii ukazuje i to, jak daleko to mají slávisté domů. Jenže čím víc se blížíte do města, tím více musíte ubírat z předsudku, že město, které leží u moldavských hranic, prostě musí být polorozbořenou vzpomínkou na středověk. Nikoliv. Centrum je poměrně příjemné, sympatické, Středoevropan se tu nemusí cítit cize. I když hledat něco zajímavého, to je kumšt. "Tohle je naše dominanta," ukazuje Florin na hotel, který vlastní majitel klubu Adrian Porumboiu.

Slávisté v něm nespí. Prý pro jistotu. Snad se báli jedu v jídle, či co. A druhý hotel ve Vasluii stojí za starou bačkoru. Proto Pražané bydlí o sedmdesát kilometrů dál, v Iase. Historickém městě, třetím největším v Rumunsku. "Jo tam je to moc pěkný, ne jako ve Vasluii," přitakává náš průvodce Florin.

ČTĚTE TAKÉ: Šmicer: V Rumunsku bych klidně hrál. Když zaplatí

Pak se zarazí. "Á hele, tamhle je trenér Viorel Hiza," ukazuje a podává si s ním ruku. Ve Vasluii žije sedmdesát tisíc obyvatel, Florin je tu pán. "Chceme hrát v klidu, odzadu. Víc vám neřeknu, pánové, jdeme tady s prezidentem na oběd," říká trenér-sympaťák Hirza a ukazuje na chlapíka, co vystupuje z černého džípu. Ten se jen usměje a mizí.

Dáme drink, víc už neuvidíte

Letáky, které Celé centrum Vasluie projdete za deset minut. "Pojďme na pivo, tady už nic není," usmívá se Florin. Nemá problém nás pozvat. Jemu se daří dobře. "Ano, mám hodně aktivit, vydělávám slušně," kýve hlavou. "A kolik je tady průměrná mzda? Asi 200 eur měsíčně. Já mám tak šestkrát víc."

Vaslui je jedno z nejchudších měst v Rumunsku. Celý kraj neoplývá ničím, co by mohlo mít vydělávající potenciál. "Do Moldávie je to asi 90 kilometrů," říká Florin. Přesto Vaslui není takový zapadákov, jak si mnozí Češi myslí. Je v pohodě.

ČTĚTE TAKÉ: Rumunský velký třesk: absolutistické miliony, úspěch

Pomalu sedám do taxíku, který nás přivezl z Iasy, a přemýšlím: jak to napíšu? Chtěl jsem popsat nekonečnou chudobu, zaostalost. Chtěl jsem popsat, jak to vypadá mimo civilizaci. V jednom z nejchudších míst v Evropě. Ale nejde to. Až tak tragické to není.

ČTĚTE TAKÉ: Stane se zítřek černým dnem českého fotbalu?

Sakra, bodne mě v hlavě myšlenka. Vždyť jsem byl jak ti Američani, co se ptají, zda máme v Praze bankomaty...

Chcete se bavit? Chyťte si rumunský taxík

Ilustrační foto Rumunský taxikář. Neumí anglicky. Ani slovo. Spolu s dalšími kolegy-novináři nasedáme k němu. Má pěkné žluté auto, říká, že nás hodí z Iasy, kde bydlíme, do Vasluie za 150 leiů - přibližně 1100 korun. Skvělá cena za sedmdesátikilometrovou cestu, říkáme si s kolegy. Ani netušíme, že ještě skvělejší na tom bude samotný proces dopravy.

Už na začátku se směju. Taxikář jednou rukou telefonuje, druhou mačká nějakou mašinku pod volantem. Naprosto chladně přitom kličkuje neuvěřitelně chaotickou dopravou. Hlavní, vedlejší, přechod, přednost, ne - nikoliv. V Rumunsku platí právo silnějšího.

Náš taxikář jím je. Troubí. Pořád, dokola. Přitom ale neřekne jediné slovo, nepohne brvou. Jen se vždy podívá do očí tomu, jehož předjíždí a na něhož předtím troubil. Chladně, zabijácky. A do toho psi - chodí si, skáčou přes křižovatky, jsou v pohodě. A taky škodovky. Stačí napočítat do deseti a vidíte fabii, octavii, felicii...

V Rumunsku mají skvělé semafory. Odpočítávají sekundy, za jak dlouho se rozsvítí zelená. Tři, dva jedna... Nestíháš? Pozdě! Schytáš to. Všichni hromadně troubí, stačí jen chvilka nepozornosti a jsi rumunská obdoba českého šneka.

Jízda taxíkem se mění v jízdu poznávací. Kromě neustálých (a nenápadných) záchvatů smíchu v reakci na chladného cholerika za volantem poznáváme vesnický život. Vyjíždíme z Iasy, ubývá aut, přibývá koní. Každý povoz má disciplinovaně espézetku.

Kolem cest jsou rozesety stolky, u nich sedí pohádkové prototypy vrásčitých babiček a dědečků - prodávají všechno. Ovoce, zeleninu, či něco, o čem radši ani nechci vědět, co to je. Pak jedeme totálně liduprázdnou krajinou. Sedmdesátikilometrový úsek mezi Iasou a Vasluií je prostě takový. Louky, vesnice, babičky, pole, louky. A najednou - patník a u něho... dítě! Kde se vzalo? Vždyť kilometry daleko není žádný barák. Tajemství zůstává nezodpovězeno.

Blížíme se do Vasluie. Taxikář telefonuje. My ostatní polemizujeme o Rumunsku. Je chudé, ale humorné. A poctivé. Když dojedeme, taxikář ukáže na počitadlo - je tam přesně 150 leiů, jak slíbil. Tak málo za tolik zábavy!

Foto: Jakub Kvasnička

Autor: Jakub Kvasnička