Česká bída. Proč musíme světu pořád jenom závidět?

09.05. 05:30 | Autor:

Oheň v hledišti a agrese. Typický obrázek z českých stadionů.

Fotbal je celosvětový fenomén. Na celé planetě ho sledují sta miliony fanoušků a fotbalové mistrovství světa láme každé čtyři roky drasticky rekordy ve sledovanosti. Ovšem nejenom v období světových šampionátů, ale i celosezonně navštěvují fotbalové stadiony miliony fanoušků po celém světě. On-line deník Týden.cz vám nabízí zamyšlení nad tím, proč v Anglii nebo Německu chodí diametrálně odlišný počet fanoušků, než třeba u nás.

Samozřejmě, že nejzásadnější roli hrají finance. Kdo jich má víc, může si dovolit lepší hráče, a tím pádem i lepší úroveň ligy. Ale ono to není jen tím. Ne nadarmo je česká liga v naší společnosti považována za jakýsi odpad. Kolikrát můžeme u spousty lidí slyšet, že považují název naší nejvyšší fotbalové soutěže za pejorativní označení. Je to totiž vše otázka stylu, úrovně vedení, osobností a charakteru, který onu soutěž vede. Fotbal je odrazem společnosti. A to si myslím, že platí absolutně. U nás, v Anglii, Německu, Itálii. Ovšem všude trošku jinak.

U nás připomíná dění ve FAČR vrcholnou politickou scénu. Intriky, lži, podvádění, uplácení a v neposlední řadě i okrádání. To vše je na denním pořádku. O hulváty nouze není, ale slušné chování či vyjadřování, to aby člověk pohledal. Když k tomu přičteme i často velmi slabou úroveň samotné hry, není se čemu divit, že vstupné pohybující se v průměru okolo 150 Kč se prostě lidem dávat nechce. Za co také.

Samozřejmě najdeme zápasy, které navštíví i plný stadion. V posledních letech se ovšem v zásadě jedná spíše o zápasy Sparty s Plzní, které doplňuje ještě Liberec. Na tyto tři kluby se totiž upírá pozornost fotbalových fandů nejvíce. Už ani pražská derby tolik netáhnou. Případ Slavie hovoří sám za sebe. Klub s jednou z nejslavnějších historií je v boji o záchranu v ligové elitě a nekonečné a neprůhledné tahanice o jeho vlastníkovi, který má stejně pramálo zájmu na tom, aby se fanoušci mohli koukat na kvalitní fotbal, celé situaci nikterak nepřidají.

Ovšem ony velké zápasy mezi Plzní a Spartou jsou spíše výjimkou potvrzující pravidlo. Když se totiž střetnou dva týmy bojující o záchranu, řekněme Znojmo s Ostravou, opravdu neexistuje snad nic, za co by neutrální fanoušek, bažící jen po fotbalovém požitku, chtěl a měl zaplatit peníze.

To v Anglii nebo v Německu je situace diametrálně odlišná. V Premier League patří zápasy o záchranu ke stejně vzrušujícím jako ty o titul. Jenže ten rozdíl není jen v tom, že tam mají lepší hráče. Samozřejmě, ty nejlepší.

Čeští fanoušci pronesli na zápas Chelsea placatku. Zbytek zápasu sledovali z hospody. Ovšem proč by měli mít lepší organizátory, lepší vedení. Slušnější vedení. Vždyť to není jen o schopnostech. U nás jsou určitě schopní lidé, ovšem už nejsou slušní. To dokazují dennodenně, už jen svým vyjadřováním. A také svojí nemohoucností.

S placatkou na fotbal

A to především nemohoucností jakýmkoliv způsobem vyřešit situaci ohledně fotbalových ‚ultras‘, což je prakticky největší nesmyslnost v českém fotbale. To je právě ten základní důvod malé návštěvnosti na našich stadionech. Proč brát například svého synka na fotbal, který po 20 minutách přeruší řádění holohlavých "týpků", kteří si přišli jen ukájet své, z nějakého neznámého důvodu pošramocené ego.

Na nejvyšších evropských scénách toto neexistuje. Na stadion už dávno nesmí žádní rádoby fanoušci, kteří se tam přijdou jen vyřádit. Nějaké pokrývky hlavy, které by zahalovaly obličej, to zkrátka neexistuje. Známé jsou příběhy například ze stadionu Machesteru United, kde si dlouholetý věrný fanoušek i přes přísný zákaz dal pár šluků z elektronické cigarety. Během pár okamžiků už se zpovídal v centrále security přímo na stadionu. Trest padl samozřejmě nejvyšší, zákaz návštěvy stadionu do konce sezony. A čert vem 1000 liber, o které tak automaticky přišel. To že se nepodívá do konce sezony vedle svých kamarádů na své Rudé ďábly, je pro něj naprostá tragédie.

Známý je také příběh kamarádů gólmana Chelsea Petra Čecha, kteří, zvyklí z tuzemských stadionů, propašovali placatku přímo na stadion Stamford Bridge. Po tom, co si ve 20. minutě každý zavdal trochu pálenky, ve 22. už sledovali zápas z hospody poblíž stadionu. To hovoří za vše. Nastavená pravidla prostě platí pro všechny. A jen ti opravdoví fanoušci je dodržují, protože vědí, co je v sázce.

Zajímá je jen a jen fotbal a nějaké násilí neřeší. A pokud ano, nechávají ho vždy před branami stadionu. Těžko říct, jestli by u nás musela vzniknout tragédie podobná té v roce 1989 na stadionu Hillsborough. Možná, že potom už by i naši funkcionáři vzali na vědomí, že je třeba něco změnit.

Německu pomohl šampionát

Německo je také svět sám pro sebe. Zásadní zlom přišel s výstavbou nových stadionů v roce 2006, kdy náš soused pořádal fotbalové mistrovství světa. Organizátorsky samozřejmě jedno z těch nejlepších. Nové stadiony nalákaly ještě více fanoušků než dříve a dnes bývá v podstatě na každý zápas všude vyprodáno. A když si uvědomíme, že každý stadion má kapacitu minimálně okolo 40 tisíc fanoušků a často ještě mnohem větší, fotbal má v Německu velkou úlohu na poli celonárodní kulturní záležitosti. Stejně jako v Anglii je to životní styl a zábava, která se rovná návštěvě v "trošku" hlučnějším divadle.

Trošku jiná situace je nyní v Itálii. Ve stylu a úrovni, na které se fotbal v Itálii dělá, si nic nezavdá s Anglií či Německem. Ovšem kvůli současné nepříliš dobré ekonomické situaci, která zemí zmítá, si zkrátka tolik lidí poměrně drahé lístky na fotbal nekoupí. Příkladem za vše může být například Inter Milán, na který sice chodí pravidelně 40 tisíc lidí, kapacita stadionu Giuseppe Meazza je ovšem o celou polovinu vyšší. Velkou roli v tom pochopitelně hrají i výsledky Interu, které zůstávají v posledních sezonách daleko za očekáváním. Faktem tak zůstává, že v Itálii se platí především za výsledky. Takový Juventus Turín s návštěvností rozhodně problémy nemá.

V našich krajích asi nemůžeme do budoucna počítat s tím, že by chodily na stadiony 40tisícové davy, takový kapitál tu zřejmě nikdy nebude, ale úroveň ligy jako takové s tím nemá nic společného. Jak už bylo výše řečeno, vše je otázka stylu, vkusu a pokory. Snad se dočkáme v příštích letech trochu jiné úrovně, než jakou nám nabízí naše nejvyšší fotbalová liga nyní.

Autor: Adam Mašek, spolupracovník TÝDEN.CZ

Foto: Robert Sedmík, ČTK