Český kouzelník s míčky: Prohra s Ronaldem? To by byla ostuda

Není každý sport v centru zájmu. Jsou borci, co nejezdí na olympiádu, neberou miliony, neznají palbu blesků od fotoaparátů. Přitom mají doma ve vitrínách tolik medailí, že by často strčili do kapsy i Jaromíra Jágra s Petrem Čechem. Platí to i v případě třicetiletého Jana Webera, českého kouzelníka s míčkem, který je sedminásobným mistrem světa v disciplíně zvané footbag.

Kopání s hackysackem bylo před lety obrovským hitem. Začal jste s ním i vy díky obrovské módní vlně?

Zalíbil se mi už na gymnáziu. Všichni si s hacky sackem kopali o přestávkách vzadu ve třídě. Byla to zábava, kterou se prakticky všechny vyplňovaly. Od mala jsem navíc aktivně hrával fotbal, býval jsem brankář a měl poměrně dobré reflexy. To pro můj sport bylo výhodné. Stejně jako to, že nás nikdo nenutil dokola běhat jako ve fotbale. Jako první ze třídy jsem si pak koupil kožený míček.

*Lyžovat se dá i na trávě. Znáte českého mistra? 

*Češi mají špičkového závodníka na motorových lodích. Z čeho má strach? 

*Když Čech ovládne US Open. Jakub Koštel to zvládl s létajícím talířem.

*Pohledná dívka kraluje sportu zvaný twirling. Oč jde? 

O NEPŘÍLIŠ ZNÁMÝCH ČESKÝCH ŠAMPIONECH SE DOČTETE V AKTUÁLNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU INSTINKT, KTERÉ VYCHÁZÍ 24. ZÁŘÍ. 

To byla rarita?

Dřív se kopalo spíš s háčkovanými míčky, ty se daly i přejet autem a nic se jim nestalo. Nebo s těmi od firmy na bonbony, to byla obrovská komerční akce. Přivezli sem kanadsko-americký tým a před supermarkety pořádali soutěže pro děti. Kdo zvládl základní sestavu, dostal míček a kvalifikoval se dál. I díky tomuto boomu spousta lidí začala.

Včetně vás?

Já až ve chvíli, kdy to trochu odeznělo. Moc se mi nelíbilo, že šlo hlavně o módní trend, na to jsem nikdy moc nebyl. Měl jsem motivaci, věděl jsem, co se dá s míčkem předvádět. To bylo v roce 2001, šlo vlastně o začátek mé kariéry.

Trénujete sám, nebo máte sparingpartnery?

Dříve jsem měl vedle sebe pražský tým, který byl svého času nejlepší na světě. Trénovali jsme kousek od školy, na dojezd mi stačilo pět minut. Kluci toho uměli o mnoho víc a mohl se od nich spoustu věcí naučit. Po pěti šesti letech jsem přešel na individuální tréninky, člověk se může soustředit sám na sebe a kazit, jak chce.

Toužil jste po tom stát se reprezentantem České republiky?

Ne, vůbec ne. Ze začátku to bylo čistě pro zábavu, neměl jsem žádné ambice. Ty přišly pak relativně brzo. Měl jsem štěstí, že tehdy byl tento sport v Evropě poměrně v začátcích, po roce tréninku jsem se stal vicemistrem Evropy. Měl jsem pak obrovskou motivaci pokračovat dál. Měsíc poté jsem jel na mistrovství světa, kde se mi nepodařilo postoupit do finále, ale skončil jsem druhý v trojkombinaci na mistrovství světa. To byla neuvěřitelná věc. Nikdy jsem nevěřil, že se tímto sportem dá něčeho dosáhnout a už vůbec ne se jím živit. Díky závodům jsem ale dostal možnost alespoň různě cestovat.

Takže vás nikdy nehnala touha stát na stupních vítězů a slyšet českou hymnu?

Tak to u nás ani nechodí. Někdy mi ji hráli, ale jde o minimum závodů. Na nacionalitu se tu moc nehraje, všichni se známe a jsme kámoši. Jde o to ostatní vysekat a ukázat, kdo je pán. Ale že bych si potřeboval zahrát hymnu, to určitě ne.

Žijete svůj sen?

Ano. Jsem hrozně šťastný. Dříve jsem na fotbalisty v reprezentaci jen koukal v televizi, teď s nimi točím videa.

Hecujete se s nimi?

Určitě, ale záleží na jejich osobnosti. Někteří jsou trochu skeptičtí, ať na ně nemachruju, když nehraju fotbal. Těch je ale minimum. Většina je ale přátelských, rád je zapojuji do vystoupení, zkoušíme spolu triky v duchu zábavy a legrace.

Berete si od fotbalových hvězd inspiraci?

Bohužel ne. Brazilec Ronaldinho odstartoval éru triků ve fotbalů, pár poměrně těžkých freestyle triků umí i Portugalec Ronaldo. někdy je zajímavé ho sledovat, když třeba točí videa na zahradě se synem. Kontrolu míče má. Škoda, že víc fotbalistů nerozvíjí podobně svůj talent.

Troufl byste si třeba na slavného Portugalce Ronalda?

No jasně! Troufnu si říct, že by měl i prohrát. Byla by pro mě hrozná ostuda, kdyby mě porazil (smích).

Kolik hráčů se footbagu v Česku věnuje?

Žádný registr u nás nemáme, ale existují stránky Světové footbagové asociace. Dříve nás v Česku bylo až pět stovek. Hacky sack zná spousta lidí, ale nikdo neví, že jde o oficiální sport, ve kterém se pořádají soutěže na evropské či světové úrovni. Registrovaných lidí je nyní málo, myslím, že ve světě maximálně do dvou tisíc.

Je jedním z vašich hnacích motorů tento sport zpopularizovat?

Určitě ano. Samozřejmě bych byl nejradši, kdyby byl populární jako fotbal. Myslím, že tenhle sport za to stojí, je to fantastická zábava, co rozvíjí i myšlení - vytváříte si vlastní triky, přemýšlíte nad kombinacemi, upravujete si oblečení, boty… Nejde jen o hloupé kopání, ale plnohodnotný sport, co díky své kreativitě dokáže v některých ohledech nabídnout i víc, než fotbal. Nejvíc samozřejmě mohu bojovat svou show, snažím se i měnit pravidla, aby měl footbag komerční potenciál, což v současné době nemá. Bohužel i starší generace sportu, jeho legendy, nemají tolik chuť zasadit se o to, aby byl více známý. Jejich přístup mne zklamal.

Dá se tím uživit?

Dá, ale bylo to hrozně těžké. Ze začátku to rozhodně nebylo na uživení, když jsme hráli v týmu, dostali jsme třeba pětistovku a příspěvek na cestovné. Postupem času jsem se oddělil, hledal lepší cesty k prezentaci. Propojoval jsem show i s fotbalovým míčem, začal jsem následně soutěžit i ve freestyle footbalu. Následně se show vyvinula ze sportovního představení do jakési zábavné, až stand-up comedy show, podobně jako to dělali žongléři v 70. letech v Americe. Dnes dělám i triky s mobilním telefonem, bowlingovou koulí, abych pobavil lidi a nešlo čistě o sport.

Co třeba s vajíčky?

Zvládnu i s vajíčky. Mám český, možná i světový rekord s vařeným vajíčkem, přes třicet doteků. Dávám i syrové, zatím ale ne na ostro na zápis. 

Takže vyděláváte více exhibicemi, než závody?

Určitě. Na závodech v současné době nic nevyhraji. Dříve se ale dalo, v roce 2004 bylo historicky největší prize money na mistrovství světa v kanadském Montrealu. To jsem si přivedl domů asi dva a půl tisíce dolarů. V osmnácti letech to bylo neuvěřitelné. Byla to další motivace. Pak ale odezníval hlavní boom, od roku 2009 je sport hodně v ústraní, kvůli čemuž ustupovaly i odměny.

Vaše výkony hodnotí rozhodčí, podobně jako třeba krasobruslení. Dochází mezi vámi a sudími někdy ke konfliktům?

Sudí jsou často bývalí hráči, někdy i ti, kteří vypadli v průběhu turnaje. Bohužel i přesto jsou jedním z nejslabších článků tohoto sportu. Myslím, že titulů jsem mohl mít pět, namísto tří. V roce 2007 na Floridě jsem si říkal, jestli budu první, druhý, nebo třetí, věřil si na medaili. Nakonec jsem skončil šestý. Šedesát, sedmdesát procent byli Američané, kdokoliv z Evropy skončil až ve druhé polovině finálové listiny. Byla to hrozná škoda, křivda. Trénujete celý rok, platíte si výlet sám, předvedete slušný výkon a pak vás zařízne banda lidí, kterou bych na hřišti sportovně "popravil". Z mého pohledu by bylo nejlepší, kdybychom odjeli finále, pak všichni zašli na pivo, pobavili se o tom a zvolili si vítěze. Poslední osmička má totiž suverénně nejlepší přehled o výkonech.

Co se vlastně hodnotí?

Technický a umělecký dojem. Tedy o obtížnost, různorodost, čistotu provedení a vlastní styl, zapojení do hudby a jak působila celková sestava. Podobně jako v krasobruslení, známky od nuly do šesti. 

Oproti fotbalistům, kteří končí často v pětatřiceti, máte ale velkou část kariéry ještě před sebou, ne?

Může se to zdát jednodušší, ale řekl bych, že fyzicky jde o ještě náročnější sport. Ohebnost kotníků, kolen a kloubů obecně je hodně náročná. Hodně přetěžuju nohy. Po třicítce se cítím pořád na vrcholu, ale do dvou, tří let očekávám nějaký pokles.

Co pak? Budete trénovat nástupce?

Pro mě jsou teď hlavní vystoupení, abych se uživil. Show bude bohužel přednější. Na vystoupení myslím budu v pohodě do čtyřiceti stačit. Troufnu si říct, že bych mohl vydržet až do padesátky. Ne každý má štěstí jako já, že ho sport živí a může se mu věnovat každý den. Jsme asi dva na světě. Pořád se udržuji a na závody to může stačit i s menší výkonností, protože ostatní nemají možnost se tréninku věnovat naplno.

Čtěte dále

další zprávy