Pravidla správného pejskaře

30.05. 05:30 | Autor: Jakub Kvasnička

Psa mám doma tři roky. A i když zůstávám k mikrokosmu pejskařů navenek cynikem, uvnitř se měním a zjišťuji, že se stávám jedním z nich. I proto si troufám poradit jak pejskařům současným, kteří třeba ještě v něčem tápou, tak těm budoucím, tomu pejskařskému dorostu, který to tady po nás převezme. Tři základní rady:

1. Psovi se musejí kupovat věci

Kdykoli jedeme nakoupit, přijde ze strany mé drahé polovičky zásadní dodatek: "Tak. A nemáme nic pro Barneyho!" Odpovídám: "Barney je pes, on neví, že jsme jeli nakoupit. On vlastně ani neví, co to znamená nakoupit. Je irelevantní strachovat se, že bude očekávat nějaký dar. Neví totiž nic."

Ačkoli jsou moje argumenty silné, stejně končíme ve zverimexu a kupujeme laskominu s 95 procenty kachního masa (pro sebe jsem předtím koupil 65procentní vepřové párky) a speciální psí tenisák za 260 korun (já přitom na svůj tenis kupuji tubu čtyř tenisáků vyrobených pro Wimbledon za 230 korun).

Psí hračky jsou vůbec fenomén. Pískací gumové prase, které jsem kdysi koupil, stálo asi čtyři stovky, náš intelektuál je roztrhal za čtyři hodiny, přičemž nejspíš spolkl to pískátko, které bylo uvnitř.

A co mě ještě opravdu baví, jsou skvělé přesvědčovací metody těch prodavačů a prodavaček ve zverimexech. Většinou jsou to takoví lidští psi a psí lidi. Asimilují se s prostředím, stávají se z nich polozvířata, doma mají útulek - takže poté, co vyndáte na kase zboží za tisíc osm set korun, prodavačka udělá psí oči a apeluje: "Chcete, aby měl opravdu zdravou srst, zuby, mozek a aby se dožil 86 let?" Samozřejmě, že odpovíte Ano. "Tak musíte koupit tyto speciální masové věci za dvě stě dvacet." A vy je koupíte, protože nechcete riskovat, že bude mít hnusnou srst, vypadají mu zuby a umře.

2. Musíte se bavit s bratry pejskaři

Většina lokálních venčitelů psů se neomylně zná a zatímco si jejich miláčci očuchávají zadky, hledají společná témata. Nevyhnutelnost pejskařského bytí. "A hele, paní Reindlová s Jessicou," ukazuje mi moje přítelkyně postavu důchodkyně v dáli. Paní Reindlová střídá belhání s náznaky sprintu. Zaostřila na nás. Jsme její. "Ahoj, Barney, tak jakpak se máme," vítá mého psa paní Reindlová. Nás se nezeptá.

Já se obecně snažím povinným pejskařským rozhovorům vyhýbat. Proč? "My jsme teď háraly, ale už je to snad dobré," začíná hovor paní Reindlová. Následně začíná urputný dialog o Barneym a Jessice, který je zábavný asi jako Otázky Václava Moravce.

"Ona je strašně svéhlavá..." - "Poslouchá mě, jen když jí dám dobrůtku..." - "Včera jsme šly po cyklostezce a dneska jsme se rozhodly jít na louku..." Vím, nejlepší řešení by bylo zastřelit se. Ale to nemůžete. Vy jste pejskař. A ti drží spolu. Takže si jedete svou: "Přesně, Barney je taky svéhlavý." - "O dobrůtce mi ani nemluvte." - "My jsme teď také na louce, a proto jsme se potkali. Je to skvělé."

A ještě zajímavost. Když se majitelé psů potkají bez psů, často se ani nepozdraví. Protože se nepoznají. Vím, jak vypadá Jessica. Ale paní Reindlová? Pardon.

3. Musíte mít strach z nemocí

Strach z nemocí patří do života pejskaře úplně stejně jako vodítko. Podezříváte rychlejší dýchaní, každé hlasitější kýchnutí, červené oči, co teprve dvoudenní průjem nebo packa pokrčená do pravého úhlu na delší dobu než pět sekund (což je samozřejmě trojitá zlomenina všeho).

Nutno zdůraznit, že člověk, který má psa, u něho většinou prožívá daleko intenzivnější strach z nemocí než třeba sám u sebe nebo u jiných lidí. Proč? Jelikož pes je nevinná němá tvář, která vám o své bolesti nemůže říct, protože nemluví. Hodně lidí na psy mluví, ale je skutečně zbytečné očekávat odpověď. Psi nemluví.

Strach z nemoci následně vzbudí paniku v celé rodině. Vzpomínám, jak kdysi máma u své feny retrívra došla k názoru, že má na hrudi dva nádory, přičemž plánovala prodat všechny nemovitosti, aby bylo na léčbu. Přišel den D, návštěva veterináře, který Orinu, tak se ta fenka jmenovala, osahal a konstatoval, že jí prostě roste něco jako prsa. A dodal: "Bude to osm set korun."

VÍCE O TÉMATU SI PŘEČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI .

Foto: Profimedia

Autor: Jakub Kvasnička