Souboj s gravitací. V letecké akrobacii není prostor pro chyby

20.07. 18:08 | Autor: Tomáš Már

Češi patří mezi světovou elitu nejen v hokeji, ale také ve vzduchu. Čtyřčlenná letka Flying Bulls Aerobatic Team je jednou z nejvyhledávanějších leteckých formací na světě a předvádí kousky, při nichž se nejen běžným smrtelníkům, ale i leteckým expertům tají dech. Jejich manévry jsou takřka nenapodobitelné a redaktor on-line deníku TÝDEN.CZ si s nimi na vlastní kůži vyzkoušel, jaké to je mít hlavu zamotanou v oblacích.

Prostě české know-how, jak sami odpovídají na dotaz, čím to je, že jejich prvky nelétá nikdo jiný. Mezi křídly mají povětšinou pouhé dva metry odstup a do toho předvádí vrcholnou akrobacii, během níž působí na pilota i pasažéra, v tomhle případě na mě, obrovské přetížení, přičemž já do této doby zakusil následky gravitace tak maximálně na pouti.

Na letišti v Jaroměři se nás schází více a z počtu příchozích je hned jasné, že poletíme na dvě várky. Takticky se nikam neženu a jsem zvědavý, v jakém rozpoložení se vrátí první čtyřka novinářů. Samotnému letu předchází rychlé bezpečnostní školení. Právě na bezpečnost se klade v tomhle vysoce adrenalinovém sportu největší důraz. A i když je nám neustále opakováno, že se nic nemůže stát, zároveň dostáváme instrukce k padáku, který budeme mít během letu pro jistotu na zádech.

Optimismus před startem.

Také se dozvídáme, že pokud omdlíme, je to působením gravitační síly a následným odkrvením mozku, ale že se jedná o chvilkovou záležitost, protože při dalším prvku na nás bude působit opačná síla a krev se naopak do hlavy nahrne. Jinak existují dva druhy přetížení, které se měří v géčkách: jedno vás tlačí do sedačky, a pokud dosáhne například hodnoty osm, působíte na sedačku osminásobkem své váhy. Při druhém, k němuž dochází u náročnějších tlačených manévrů, vás gravitace "rve" z letadla ven. Padne i rada k zažívacím procesům. Pokud by to na někoho akutně přišlo, přistát chvíli trvá, takže okamžitým řešením je "úklid" pod tričko. Panuje dobrá nálada a právě narážky na zažívání padají často.

Nutný briefing.

Před startem musím vyprázdnit kapsy a cennosti jako mobil nebo peněženku nechat dole. Kdyby se totiž cokoliv, co do kokpitu nepatří, za letu uvolnilo, nebylo by to vzhledem k silám, které zde působí, příjemné. Strach nemám, ačkoli za normálních okolností výšky vůbec nemusím. Ostatně ještě na předletovém briefingu zazní, že v letadle je bezpečněji než na kole. Tak čeho se obávat? Po přibližně patnácti minutách se vrací první várka, která to již má za sebou. Co mě na první pohled zaujalo, je, že všichni vypadali přinejmenším tak, jako by právě odběhli svůj první půlmaraton, někteří dokonce maraton. Celí zpocení se známkami znatelného opotřebení. A to jen seděli patnáct minut v letadle...

Vzhůru do oblak!

Teď je řada na mně. Poletím s lídrem celé skupiny Stanislavem Čejkou. Ten je společně se čtvrtým členem Flying Bulls Janem Tvrdíkem v civilním životě zaměstnancem armády a létá se stíhačkami JAS-39 Gripen. Jsem v nejlepších rukách, říkám si. Dozvídám se také to, že všichni z "létajících býků" dělají akrobacii jen jako svůj koníček ve volném čase, jinak jsou nebo byli zaměstnaní v letectví. To jsou Jan Rudzinskyj a Miroslav Krejčí. Ale to už se soukám do letadla Xtreme XA 42 za přibližně půl milionu eur. Dávám si pozor, poškodit křídlo se dá snadno špatným šlápnutím a byl by to ohromný malér. I nalézání do takového stroje je vcelku náročný manévr. Daří se mi, jsem v kokpitu. Doslova v něm ležím, přičemž srovnání s gynekologickým křeslem je přesné. Ještě padák a vzhůru do oblak!

Kompletní letka Jan Rudzinskyj (zleva), Stanislav Čejka, Miroslav Krejčí a Jan Tvrdík.

"Už jsi někdy letěl?" vyzvídá můj nový kolega. "Akorát dvakrát v linkovém letadle," utrousím. Než se naději, rozjíždíme se k dráze. Jsme propojení vysílačkou a já slyším veškerou komunikaci s věží a ostatními letadly. Dozvídám se, že leckdy to je akrobacie už na zemi. Pilot totiž nevidí před sebe, a proto musí při pohybu po letišti kličkovat. A protože se občas přistává na "poli" nebo "louce" jako v tomto případě, a stroj nemá žádné tlumiče, drncá to. Ale to už se odlepujeme od země. Všechny čtyři letadla najednou v takové vzdálenosti, že si klidně můžeme mezi sebou mávat. Kdo si myslí, že stroje letí v naprostém klidu, mýlí se. Vedle sebe pozoruji, jak to s oběma houpe, a to panuje krásné počasí. Čtvrtý stroj mám mimo dohled, protože letí ve formaci za námi.

Letka na zemi.

Vystoupáme do vzduchu a pouštíme se do prvního "zahřívacího" manévru. Před sebou mám přístrojovou desku a na ní i rychloměr, takže mohu sledovat, jakou rychlostí se pohybujeme. Ručička většinou ukazuje na číslovku 300 km/h, přičemž do některých manévrů se nalétává až rychlostí dosahující 400 km/h. Letadlo se nahne a společně s dalšími třemi stroji "přilepenými" křídly na sebe, se propadáme doprava k zemi. I když se snažím nezavírat oči a daří se mi to, tak mozek má problém vnímat cokoliv dalšího než fyzikální síly působící na letadlo. "Jsi v pohodě?" slyším ve sluchátkách. "Jasný, jsem," vmžiku odpovídám a dávám najevo, že mi gravitace zatím nedělá žádný problém.

Manévry.

Pokaždé vím, co bude následovat - pilot mi vždy hlásí dopředu každý prvek, co přijde, ale přesto je tělo zmatené. Pohled z kabiny přitom vypadá jako virtuální realita, všechno se mi zdá hrozně neskutečné. Ať děláme cokoliv, křídla ostatních strojů se drží v těsné blízkosti. Je to zážitek, protože nikdo jiný na světě podobné kousky nepředvádí. Po několika skupinových prvcích se rozdělujeme a letíme si každý po svém. Na řadu přichází individuální akrobacie. Otáčíme se kokpitem k zemi. "Tady je Jaroměř, támhle Dvůr Králové a tohle poznáš, to je Kuks," dozvídám se při pohledu pod sebe. Orientace v okolí je pro letce důležitá, i když ne zásadní, orientační body mohou být nápomocné, přestože hlavní roli hrají samozřejmě body GPS.

Reportér on-line deníku TÝDEN.CZ si na vlastní kůži vyzkoušel, že létání je docela fuška.

Právě u zámku Kuks se na chvíli zastavíme. Následuje série manévrů, kdy se snažím hlavně soustředit, abych si to užil. A taky přežil. Jednou dělám chybu, protože se za něčím otočím, ale hlava mi pod vlivem přetížení pak nejde otočit nazpátek, musím počkat až do doby, kdy prvek skončí. Nejvíce mi ale utkví v paměti, jak hrozně dlouho stoupáme vertikálně nahoru, kde se dostaneme do určité výšky, pak se stroj doslova zastaví, otáčí se a my "padáme" kolmo k zemi. Nádvoří Kuksu je přímo pod námi, načež navazuje další akrobacie, kdy na nás zapůsobí obrovské přetížení. V tuhle chvíli musím vážit tak tunu, honí se mi v hlavě. A nejsem daleko od pravdy.

Mám toho samozřejmě dost, ale chci ještě. Přicházejí na řadu půlvýkruty v rychlém sledu za sebou, spojené s dalšími prvky. Přiznám se, že občas toho má už tělo dost. Ale kdy se mi dostane možnost něco takového zažít? Postupně mám i dojem, že si na působení gravitace zvykám a každý prvek si náležitě užívám. Po parádním přibližně patnáctiminutovém zážitku se vracíme k letišti.

O předváděných sestavách

"Ve skupině jsme letěli ty nejjednodušší figury jako přemet nebo souvrat s přetížením do 3G. Ruce, hlava a hlavně krev pak váží třikrát více. To potom může působit tak, že se odkrví mozek až do těch kritických fází, kdy člověk ztrácí vědomí či to jen odnese zrak," zazní ke společné akrobacii. Když nemají piloti posádku, létají náročnější triky. "Například různé rotace," vysvětluje lídr Čejka s tím, že to už je natolik náročné, že sebou nechtějí mít dalšího člověka na palubě. Končí se tlačenými manévry, letadla nejdou do zatáčky, ale otočí se hlavou dolů a tlačí se ven z kabiny. Působí zde odstředivá síla, která doslova tahá člověka z kabiny ven. Většina skupin tlačené prvky nedělá. "Nemáme jich málo," pochlubí se Čejka. Jmenuje také vertikální půlvýkrut, který převzali po jednom ze zakladatelů skupiny, Jiřím Tlustém. Tyhle dva náročné prvky ještě navíc zkombinovali. Nyní ale bojují, jak se posunout dál, protože už pořádně není kam... Je to pro ně ovšem výzva. Celý program bývá ještě proložen akrobacií jednotlivců.

Během klesání k přistávací dráze se dozvídám ještě jednu zajímavou informaci - a to spotřebu letadla. Očekával jsem nějaké velké numero, ale nic takového. Při přeletech (u akrobacie to je výrazně více) je to pouze 18 l/100 km. Když pak vezmeme v potaz, že letadla létají přímo a pouze rovně - na rozdíl od auta, které musí po silnicích absolvovat spoustu zatáček a odboček -, nakonec z toho vychází, že například cesta do Helsinek nemusí být od spotřeby auta tak odlišná. Ale to už drncáme po přistávací dráze jako poslední ze čtyř letadel. První nevolnost se objevuje až s výstupem na pevnou zem. Ale nic vážného. Na druhou stranu působení géček může ovlivnit organismus zpětně, se zpožděním až několika hodin, a to pořádnou únavou. Letecká akrobacie je i z tohohle pohledu pořádná řehole.