Petr Krejčí: Lidé opakují prostě, vlastně a jakoby. To je zlo!

Představa prezentací či mluvení na veřejnosti je pro někoho stále noční můrou. Jak se ale zbavit paniky a nervozity? Zakladatel kurzu Minutový řečník Petr Krejčí v rozhovoru pro TÝDEN.CZ uvedl, jakých nejčastějších chyb se lidé dopouštějí a jak se s nimi vypořádat.

Z jakého důvodu jste se zaměřil na problémy s mluvením?

Už na gymnáziu jsem si všiml, že nejsem jediný, kdo neumí před ostatními vystupovat. Někdo nedokáže ovládnout svoje tělo, nervózně přešlapuje, hází s rukama nebo stále dokola opakuje slova, jako jsou jakoby, prostě, vlastně a tak dál. Já měl problém s tím, že jsem za každým slovem měl pauzu v podobě dlouhého "ééé", hrozně jsem drmolil, a když jsem měl před ostatními vystoupit a o něčem referovat, byl jsem neskutečně nervózní. Dokonce kdykoli jsem měl tu možnost, tak jsem si šel před přednáškou, která mě čekala, na několik hodin lehnout do postele a uklidňoval jsem se. Sám jsem hledal nějaké "bezpečné" místo, kde by mi nějací lidé řekli, proč jsem tak marný, a poradili by mi, co s tím. A až ve 29 letech jsem se potkal s Danielem Čechem (herec a komik z pořadu Na stojáka, pozn. red.), který mě upozornil na nespočet chyb, a já si řekl, že s tím prostě už musím něco udělat.

V čem je projekt Minutový řečník lidem nápomocný?

V kurzu se snažíme se zkušenými animátory lidem pomoci zlepšit jejich projev, zbavit je strachu z mluvení před publikem a zlozvyků, kterých se při nějaké prezentaci dopouštějí.

S jakými zlozvyky se nejčastěji setkáváte?

Nejčastěji se jedná právě o opakování slov jakoby, prostě a vlastně. To je zlo (smích). Potom také lidé nevědí, kam s rukama, a kvůli tomu se dopouštějí chyb, jako jsou zkřížené ruce na prsou, které hned evokují obranný postoj. Nebo také nervózní přešlapování, chození. To jsou všechno věci, které celý projev narušují a kvůli nim lidé tak ztrácejí své publikum.

Jakým způsobem člověka naučíte správně vystupovat a komunikovat?

Celý kurz funguje tak, že během čtyř hodin se zaměřujeme na problémy všech účastníků. Ty zjišťujeme tak, že je vystavujeme různým situacím, které ty chyby odhalí. Například musejí mluvit na různá témata, improvizovat, a hlavně hlídat si tělo, oční kontakty a pohyby. Většinou jim pak pokládáme zákeřné otázky, například, proč mají muži bradavky nebo proč se pizza dává do hranaté krabice. Už jen tohle člověka neskutečně zocelí.

Co je pro účastníky Minutového řečníka většinou největším problémem?

Vždycky je nejhorší ale zároveň i nejzábavnější závěrečná část, kde se improvizuje.

Z jakého důvodu?

Hodně se tam pracuje právě s různými prezentacemi, to znamená, že se člověk postaví před skupinu a začne něco povídat na nějaké téma. Třeba o tom, že se někam chystá odjet na půl roku. V jistých úsecích však interaktivní prezentace překlikne a vyskočí tam na něj obrázek, který musí tematicky zakomponovat do příběhu.

Máte nějakou svou techniku, kterou na přednáškách pravidelně využíváte?

Těch technik je nespočet. Podle mě je velmi důležité zaujmout hned na začátku prezentace např. příběhem, díky kterému začne publikum poslouchat. V průběhu přednášky je důležité zapojovat publikum, vyvolávat v nich emoce a nedopustit, aby x desítek minut jen nečinně seděli. To je největší peklo, když jsem někde na prezentaci a je tam uspávač hadů a hodinu mluví a kouká se na slajdy plné textu.

Co ale nervozita? Ta přece jen tak po čtyřech hodinách nezmizí, nebo ano?

To je pravda, ale i tak se s ní dá pracovat. My se ji snažíme co nejvíce minimalizovat. Principiálně jde o to, že každému člověku dáváme různé návody, aby si vytvořil příjemné prostředí, aby se cítil lépe. Lidé jsou většinou vystresovaní kvůli tomu, že vlastně neví, co mají na tom pódiu před ostatními dělat. Jak se mají chovat, co kromě naučených frází říkat, jak a kdy dělat pauzy, jak zaujmout to publikum, co s rukama a nohama. Pak zmatkují, zasekávají se, za každým slovem mají eeee... A právě kvůli tomu je ta nervozita. Když ale lidé vědí, jak na to, najednou ten stres opadne. Snažíme se, aby podobné přednášky či výstupy začali vnímat pozitivně a ty negativní věci zapomněli. Aby se na ty výstupy těšili a cítili se tam přirozeně a uvolněně.

Čím si vysvětlujete, že lidé mají stále velký problém mluvit?

Protože je to nikdo nenaučil a není ani kde. Tohle by se mělo učit minimálně ve školách, ale bohužel ve většině škol tomu není věnovaný žádný čas... Když jsem studoval vysokou školu, tak nám tam nikdo neukázal nebo neporadil, jak si má člověk vytvořit prezentaci, zajímavě ji přednést, kdy má člověk dělat pauzy, které jsou v projevu důležité, co říkat, kde nedělat chyby... Kamarádi nás na chyby zkrátka neupozorní.

Kdo nejčastěji kurz využívá?

Hlavně se k nám hlásí generální ředitelé, manažeři, právníci, obchodní zástupci anebo třeba nějaké IT společnosti, které ho zároveň berou jako team building. Jsou to hlavně lidé, kteří jsou na tom s mluvením a vystupováním výborně, ale chtějí být ještě lepší. Ale nejedná se jen o ně. Často k nám chodí také jedenáctileté děti, které tam posílají rodiče, aby se zlepšily v mluvení a zbavily se nervozity anebo studenti.

Čtěte dále

další zprávy