Poslední tkadlena, která zpracovává mořské hedvábí

08.09. 10:38 | Autor: ČTK , BBC

Chiara Vigová své výrobky neprodává, ale daruje mladým ženám a novomanželům.

Hedvábí se vyrábí většinou ze zámotků bource morušového. Existuje ale i jiný zdroj - mořský mlž zvaný kyjovka šupinatá, která produkuje vlákna zvaná mořské neboli byssové hedvábí. Tento materiál je mimořádně vzácný a jediný člověk, který jej ještě umí zpracovat, žije na ostrůvku Sant'Antioco na jihu Sardinie. Chiara Vigová umí vlákna nejenom spříst, ale také se pro ně potápět do moře. Její výrobky se na slunci třpytí jako zlato.

"Tady se nespěchá" a "V tomto domě není nic na prodej" stojí na dvou tabulkách připevněných na domku, v němž je muzeum hedvábí. Paní Vigová sedí v rohu místnosti obklopená vlákny a tkaninami. Za ruce drží mladou ženu, která pláče. Tkadlena ji hladí, splétá náramek a pak jej upevní na zápěstí. Přejde k oknu, odstraní okenice a náramek, který byl ve stínu hnědý, se zatřpytí. Dívka žasne, ale žádné kouzlo to není.

Zpracovávat mořské hedvábí naučila Vigovou její babička. Náramek je ze starobylého materiálu, byssového vlákna, o němž je zmínka už na Rosettské desce a které se nacházelo i v hrobkách faraonů. Někteří věří, že bůh pověřil Mojžíše, aby pokrývku právě z tohoto materiálu položil na první oltář. Výrobky z byssového hedvábí patřily k nejjemnějším tkaninám ve starém Egyptě, Řecku a Římě. Je pro ně typické, že jsou mimořádně lehké a po napuštění citronovou šťávou se na slunci lesknou.

Surovina pochází z akvamarínových vod obklopujících ostrov. Paní Vigová se do nich každé jaro potápí a sbírá v nich vlákna, která produkují kyjovky. Vyráží brzy ráno, aby nebudila přílišnou pozornost. Doprovází ji při tom pobřežní stráž. Kyjovky jsou ve Středozemním moři chráněný druh, k získání 400 gramů suroviny je potřeba 300 až 400 ponorů. Pak začne spřádání, ale ne kvůli prodeji. "To by bylo, jako kdybych chtěla zpeněžit let orla. Byssus je duší moře, je posvátný," říká paní Vigová.

Své výrobky dává výhradně lidem, kteří k ní přijdou hledat pomoc - párům, které se právě vzaly nebo se chtějí vzít, ženám, jež chtějí otěhotnět nebo právě otěhotněly. Byssus má přinést štěstí a zajistí prý plodnost. "Kdysi ho nosili jenom císaři, teď je pro mladé ženy a novomanžele. Tkám pro vyděděnce, pro chudé a pro ty, kdo potřebují pomoc," říká Vigová. Přicházejí za ní přes den, většinou jsou to Italové. Oděv určený pro dítě ke křtu Vigová ozdobí výšivkou.

Kyjovky šupinaté jsou ve Středozemním moři chráněný druh. Otec jí zemřel, když jí bylo osm let. Maminka byla porodní asistentkou a často byla mimo domov. Starala se o ni babička, která ji také naučila zpracovávat mořské hedvábí. Ji to předtím naučila její matka a podobně tomu bylo v předchozích generacích. "V mé rodině se tká z mořského hedvábí po staletí," říká paní Vigová. Nikdy z toho ale nezbohatli. Ona sama se provdala za horníka a teď žijí z jeho penze a občasných darů.

Podle Vigové přinesla znalost zpracovávat byssové hedvábí na Sant'Antioco ve druhé polovině 1. století prapravnučka biblického krále Heroda Velkého, princezna Berenika. Rodina Vigové se dodnes hlásí k židovství. Nekonvertovala ke křesťanství tak jako jiné rodiny v jižní Itálii a na Sardinii.

Profesor a znalec starých hebrejských spisů na univerzitě v Paříži Gabriel Hagai považuje paní Vigovou za posledního příslušníka obyvatel, kteří představovali kombinaci židovské a fénické náboženské tradice, v minulosti ve Středomoří rozšířené. Evangelina Campiová je profesorkou italských dějin a autorkou knihy o mořském hedvábí. Podle ní ještě do Mussoliniho vlády umělo byssus zpracovávat několik Italek. Některé se dokonce pokusily živit se tím.

Obleček určený pro dítě ke křtu Vigová vždy ozdobí výšivkou. "Ta dílna ale po třech měsících zanikla. Toto je práce, která neposkytuje zisk. Je podivné, že lidem, kteří se snažili pracovat s byssovým hedvábím ve velkém, se vždy něco přihodilo. Jako kdyby to byly božské vzkazy," říká Campiová. V Apulii podle ní dosud žije několik žen, které umějí spřádat a tkát byssová vlákna, žádná ale neumí dosáhnout lesku tak jako Vigová. A ta je také jediným člověkem v Itálii, který si surovinu sám sbírá.

Večer učí lidi tkát a při západu slunce se chodí modlit do opuštěné zátoky. "Musíme mít úctu k místu, kde žijeme. My tudy jenom procházíme, místa zde zůstanou. Moře má vlastní duši a chcete-li z něj něco, musíte o to požádat. Modlím se za to, co je a co bude," říká paní Vigová. Modlitby pronáší ve směsi starého sardinského nářečí a hebrejštiny. Její dcera zatím studuje na severu Itálie, ale paní Vigová doufá, že se k řemeslu vrátí. "I když jí zanechám po sobě málo, bude muset v tradici pokračovat," říká.