Vodopády Iguazú: hřmící voda v Ďáblově chřtánu

11.02. 07:29 | Autor: Vít Štěpánek

Miliony litrů kalně hnědé vody se tu každou vteřinu řítí do hlubin s rachotem, který je slyšet na kilometry daleko a vodní tříšť stoupá vysoko až k tropickému nebi. Než se k nim přiblížíte, budete dozajista mokří skrz naskrz: lhostejno, zda od vlastního potu či od všudypřítomné mlžné clony. Vodopády Iguazú představují přírodní divadlo, které hned tak někde na světe neuvidíte.

Když dolů padá deset Vltav
V místech, kde se řeka Iguazú (portugalsky Iguaçu) blíží k soutoku s veletokem Paranou, překonávají její vody mocný geologický zlom vymezující okraj Brazilské vysočiny. A právě tato formace má na svědomí vznik vodopádů, které se díky vysokému průtoku vody a velkolepostí scenérie řadí mezi nejvíce obdivované na Zemi.

Posuďte sami: přepad je asi 2 700 metrů dlouhý, výška vodopádů dosahuje 82 metrů a v průměru tudy proteče každou sekundu přibližně 1 500 m3 vody (pro srovnání: je to asi 10 x více, než teče Vltavou v Praze). K malebnosti Iguazú významně přispívá fakt, že vodopádová hrana je různě zakřivená a nesouvislá, takže celek je tvořen několika desítkami dílčích vodopádů.

Panoramatický pohled na vodopády Iguazú.

Scenérie se navíc mění podle ročního období: největší dojem na vás vodopády udělají ve vlhké části roku (prosinec až únor), v době sucha naopak některými místy voda neteče vůbec. Indiánská legenda praví, že kdysi, před staletími, se jednou korytem řeky valilo tolik vody, až vodopády úplně „zarovnala" a typický hřmot na pár chvil utichl.... Ne nadarmo značí domorodý název místa v jazyce guaraní „Velkou vodu".

Na okraj brány pekel
Vodopády Iguazú jsou dnes rozděleny státní hranicí mezi Brazílii a Argentinu. Větší část vodopádů patří Argentině a sem taky míří většina návštěvníků. Pokud předpokládáte, že se pohledů na padající a lomozící vodu nabažíte za pár desítek minut, majestát místa vás záhy vyvede z omylu. Kolem vodopádů můžete procházet v různých úrovních a vyhlídky jsou ze vzdálenosti kratší (abyste mohli ocenit drtivou sílu vody - a taky si řádně „propláchnout" košili nebo tričko vodní tříští) i delší (abyste si vychutnali celkové panoráma).

Zatoužíte-li po změně, vydejte se na chvíli do okolního tropického lesa. Žijí tu různá vzácná zvířata; jaguára nebo tapíra pravděpodobně nepotkáte, ale tukani nebo nosáli se tu vyskytují docela často. A hejna poletujících pestrobarevných motýlů se najdou skoro všude.

Vodopády Iguazú/ Iguaçu

Zápis na seznam UNESCO: 1984 (národní park na argentinské straně), 1986 Vlajka Brazílie

(brazilská část)
Hlavní důvod ochrany: jeden z nejmohutnějších vodopádů světa; okolní tropický les má mimořádnou biologickou rozmanitost.
Doprava: Hlavní základnou je brazilské město Foz do Iguaçu s mezinárodním letištěm. Na argentinskou stranu vodopádů se dostanete z Puerto Iguazú krátkou jízdou autobusem nebo turistickým vláčkem.
Čas na prohlídku: jeden den.
Další památky UNESCO v oblasti: ruiny jezuitských misií ze 17.-18. století: San Ignacio Miní, Santa Ana (Argentina), Trinidad, Jesús (Paraguay) a další.

Zlatým hřebem návštěvy vodopádů je Garganta del Diablo neboli Ďáblův chřtán. Jde o rokli ve tvaru písmene U, do které ze tří stran přepadává s ohlušujícím rámusem voda. K Ďáblově chřtánu se můžete přiblížit buď shora po asi kilometr dlouhé lávce (z argentinské strany) nebo zespoda z brazilského břehu. Asi největší dojem udělá pohled z horní hrany rokle: statisíce litrů hřmící vody a vystupující tříšť nedovolí dohlédnout na dno a na horní vyhlídce snadno pochopíte, proč místní indiáni po staletí věřili, že tam dole je vstup do pekla...

Evropané u vodopádů
Prvním Evropanem, který kdy spatřil vodopády Iguazú, byl zřejmě španělský conquistador Cabeza da Vaca v roce 1541; tuto skutečnost připomíná i pamětní deska. V pozdějších staletích evropští dobyvatelé i výzkumníci „objevovali" další ohromné vodopády v nitru Afriky i Asie a dnes víme, že v kombinaci výšky, šířky a průtoku snesou objektivní srovnání s Iguazú pouze Viktoriiny vodopády v jižní Africe (jsou o něco vyšší, ne však tak široké). O mohutnosti Iguazú svědčí i pohnutí Eleanor Rooseveltové, manželky amerického prezidenta F. D. Roosevelta, které prý při návštěvě Iguazú mimoděk uklouzlo: „Ubohá Niagára....!".