TIPY TÝDNE: Bedekr na cestu do pravěku

Pravěké mohylové hroby či středověké vesnice dávno zarostlé bujnou vegetací dosud v krajině viděly jen cvičené oči hrstky odborníků. S novým Archeologickým atlasem Čech tato místa najde každý vnímavější turista. TÝDEN přibližuje půltucet z nich.

98 MOHYL V LESE (Hvožďany u Bechyně)
Obyčejná vycházka do smrkového lesa se díky Archeologickému atlasu může změnit třeba v cestu do 3500 let vzdálené minulosti. V přírodním parku Plziny nedaleko jihočeské Bechyně leží mohylový hřbitov z let 1600 až 450 před naším letopočtem, na němž se nachází neuvěřitelných 98 pravěkých mohyl.

Laik místem projde, aniž ho napadne, že zdejší terénní útvary jsou pohřebištěm, vypráví Martin Kuna z pražského Archeologického ústavu Akademie věd ČR, jehož tým atlas sestavil. Ne všechny mohyly přitom tvoří návrší, některé spíše prohlubně. "Průkopníci archeologie se po průzkumech nezdržovali navrácením lokalit do původního stavu, takže dnes některé mohyly vypadají jako zarostlé krátery po bombách," ukazuje vědec. Bez unikátního bedekru, jak atlasu přezdívá Kuna, by tohle vše turista považoval nejspíše za následky těžby dřeva, pokud by vůbec nerovnosti pokryté kapradinami a trávou zpozoroval.

Přitom jde o jedno z nejzachovalejších a nejcennějších mohylových pohřebišť v Čechách, s přestávkami bylo užíváno celých tisíc let. V hrobech se našla keramika i železné zbraně, což je ale pro turistu jen doplňující informace. Z místa si dle zákona nesmí odnést jediný střep či kámen a musí se stát vyznavačem takzvané neinvazivní archeologie (viz Proč vznikl atlas).

Archeologický atlas Čech prozrazuje, že mohyly u Hvožďan leží na souřadnicích N 49°18'31.50", E 14°24'52.23". A kdo ještě nevyužívá satelitní navigaci, najde v knize podrobnou mapu s vyznačením všech 98 hrobů i popis pěší cesty. "Největší skupina mohyl se nachází severně od silnice z Hvožďan do Dražice, v revíru Hemery, v trati označené Na Hoškové," prozrazují vědci.

NACISTICKÁ FABRIKA (Rolava na Karlovarsku)
Bedekr turisty poučuje, že archeolog se nezabývá jen pravěkem. "Minulost začíná už včera a ledacos z toho, co se včera stalo, může být potencionálně zajímavé," přemítá Martin Kuna v jiném a zatím též nenápadném lese. "Pro archeology jsou nesporně důležité už nálezy z doby kolem druhé světové války," dodává.

Do atlasu proto jeho autoři zařadili i rudný důl a válečný zajatecký tábor v Rolavě na severu Čech, v bažinatých lesích u hranic se Saskem. "Hlubinná šachta na cínovou rudu a tábor pro francouzské a sovětské zajatce tu začaly růst v roce 1940, po válce ale těžba nebyla obnovena," připomíná Kuna. Nezastavitelný rozklad tu před očima mění ruiny v archeologické naleziště. Například z ubikací zajatců se už dochovalo velmi málo, sem tam základová deska, kanálová šachta, někde sklep. Jiné průmyslové objekty se ale rozpadají pomaleji, zatím ještě stojí betonové skelety skladů, jež ale porůstají vrstvy mechu a celá scenerie připomíná kulisy z hororu.

Tábor v Rolavě lze dobýt od silnice mezi obcemi Přebuz a Jelení. Turista napřed projde troskami strážnice a může se zastavit třeba u dvou cihlových pilířů, které tu zůstaly po odvšivovací stanici. Chvílemi je tu člověku i dost úzko, tohle fascinující místo na konci světa má přece jen hodně temnou historii. Stačí, když si představí, že v tajné nacistické fabrice dřelo až 500 zajatců včetně mnoha žen.

KORNATI NA VLTAVĚ (Ostrov Kilián, Davle)
Vltavský ostrov u Davle, někdy psaný s počátečním velkým písmenem jako Ostrov, má historii svázanou s trojciferným letopočtem. Roku 999 na něm vyrostl benediktinský klášter, jenž byl po celé období vlády Přemyslovců jedním z kulturních center Čech, ale nakonec neodolal zničujícímu nájezdu husitů. "V Praze mi nechtějí věřit, že takové místo vůbec existuje," chlubí se výhledem na ostrov jeden z chatařů, který vlastní srub ve skalách nad řekou. Ostrov ve Vltavě odtud působí jako jeden z korálků Kornati v Jadranu, což je podle mnohých nejkrásnější souostroví ve Středomoří.

Historicky velmi zajímavé místo, lokalita par excellence, navíc v krásné přírodní scenerii," je ostrovem ohromen i archeolog Kuna. Laik se ale musí té kráse teprve naučit, neboť nepoučený turista tu nespatří skoro nic a středověkou úvozovou cestou z 11. století prostě mine. Stejně jako městečko Sekanka, jež z povrchu země zmizelo někdy kolem roku 1280 při braniborském rabování Čech. Všimne si snad jedině kláštera, jehož půdorys je na ostrově vyznačen kameny.

A pozor! Na ostrov nevede žádný most, chce to lodičku nebo do středověku doplavat kraulem.

PRAVĚK KOUSEK U PRAHY (Chýnov)
Jedna z nejpůsobivějších písní, kterou v sedmdesátých letech napsal folkař Oldřich Janota, líčí legendární luckou válku, jež patří k souboru Starých pověstí českých a píše o ní i kronikář Kosmas. "Ale až přiblíží se řady a padnou na zem šípy,/ dbej, prvního ať srazíš ranou mojí dýky,/ a pak možná vrátíš se zpět z bitvy na Tursku," pěje Janota v tklivé baladě Bitva na Tursku.

Mohylové pohřebiště v Chýnovském háji však s bájnou luckou válkou na takzvaném Turském poli nemá nic společného. "Pravěký mohylník v Chýnovském háji pochází z doby bronzové až časně laténského období," vypráví Kuna. Čtenář jeho bedekru si velmi rychle zvykne, že zrovna hovoří o 6. až 5. století před naším letopočtem. Jen tak mimochodem: v 5. století před Kristem vrcholí řecká demokracie a za tehdejší Periklovy vlády vyrostl na athénské Akropoli chrám Parthenon a své hry psal ve městě Sofokles. V Čechách jsme ale v té době prožívali ještě poměrně primitivní dobu železnou, prostě pravěk. Za konec pravěku v českých zemích totiž věda považuje až rok 550 našeho letopočtu, éru po stěhování národů.

V Chýnovském háji, což je nenápadný listnatý les, je v různé podobě zachováno 43 pravěkých mohyl, mapa v atlasu je opět všechny lokalizuje. "Většina hrobů na tomto pohřebišti patří do doby, kdy se na našem území nejspíše mluvilo keltským jazykem, příbuzným těm jazykům, kterými dodnes mluví část obyvatelstva v Irsku či Walesu," podotýká náš průvodce.

ZNIČENO HUSITY (Hol u Újezdu nad Lesy)
Při procházkách podle Archeologického atlasu si čtenáři uvědomí, kolik tajemství česká krajina stále skrývá. "Víme třeba, že v Čechách máme asi dva tisíce vesnic, které zanikly už ve středověku. Z historických pramenů známe často jejich názvy, netušíme ale, kde se nacházely nebo jak byly velké," říká Kuna.

Příkladem takové zaniklé osady je třeba vesnice Hol nedaleko Újezdu nad Lesy, jež z povrchu země zmizela během husitských válek. Ale kdo si zadá v navigaci souřadnice N 50°05'09.57", E 14°41'46.95", ocitne se přímo v Holu na návsi. Nevědoucí tu sice vidí jen propady terénu a zaujme ho maximálně jedna zachovalá studna, s knihou v ruce (nebo její aplikací v mobilu) ale pochopí, že tu stála celá vesnice, jejíž osu tvořila půl kilometru dlouhá náves. A té vévodilo přes 25 usedlostí! Kdo se pak bude hodně dobře dívat, může pod dubovými ratolestmi a mechem najít i kus nárožního pilíře kamenné rychty čili radnice.

STOPY ŽELEZNÉ OPONY (Knížecí Pláně na Šumavě)
Nejen husité se proháněli Čechami jako hořící fakule, po níž zbyl jen popel a vyvrácené kamení. Podobně dopadly desítky vesnic v pohraničí po roce 1945, z nichž byli vysídleni Němci. Mnohé obce pak skončily v pohraničním pásmu u železné opony. Taková je i někdejší dřevorubecká osada Fürstenhut neboli Knížecí Pláně na Šumavě.

Ačkoli už v padesátých letech byly veškeré budovy v obci včetně kostela srovnány se zemí, "pořád má to území velké kouzlo", jak říká Martin Kuna. Tentokrát nad počítačem, přičemž na obrazovce ukazuje, kudy vede otisk železné opony, tedy tří linií ostnatých drátů, z nichž ta prostřední byla do roku 1965 nabitá vysokým napětím.

"Díky moderním technologiím vidíme oponu na leteckém laserovém snímku jako širokou liniovou prohlubeň," vysvětluje. "Pochopitelně že ten, kdo Knížecí Pláně podrobně prozkoumá v počítači, dostane touhu si tam zajet a vše ověřit na místě," chápe archeolog. Znalého turistu v obci rád potká, protože ten dokáže pochopit, jak "neklidným terénem" je česká krajina.

"Dojem z Knížecích Plání umocňují stará stromořadí jeřabin a mezní pásy z balvanů, které ohraničují pozemky zaniklých usedlostí. Kameny díky své velikosti působí téměř jako megalitické stavby. Nesmírně působivé," dojímá se archeolog nad šumavskou vsí. Vědec, jenž Čechům odhaluje zapomenuté Čechy.

Proč vznikl atlas

Prozrazení přesné polohy historicky zajímavých míst je ze strany profesionálních vědců nečekaně přívětivé gesto vůči turistické veřejnosti. Dosud totiž archeologové polohu lokalit před laiky spíše tajili. Unikátní knižní novinku se stovkami plánků, laserovými leteckými snímky i s internetovou podporou vytvořil tým sedmi archeologů a osmi dalších specialistů v letech 2012 až 2015, přičemž toto úterý má publikace šanci získat prestižní knižní cenu Magnesia Litera. Partě šéfoval Martin Kuna z pražského Archeologického ústavu, jenž o publikaci říká, že jde o archeologický bedekr. Ještě na jaře pak vyjde jeho pokračování věnující se Moravě a Slezsku. "Z krátkodobého hlediska sice může bedekr některé lokality ohrozit, to když na nich turista zatouží kopat," je si Kuna vědom. Zároveň však věří, že publikace další devastaci nalezišť spíše zabrání. "Celkově by kniha měla archeologickému dědictví pomoci," je přesvědčen. Když se veřejnost naučí v terénu rozpoznat třeba hradiště z doby bronzové či železné, pravěké mohyly, ve středověku vypleněné vesnice či pozůstatky strategických areálů z II. světové války, může archeologům pomoci v nerovném boji s armádou až dvaceti tisíc ilegálních hledačů pokladů vyzbrojených detektory kovů. Profesionální vykrádači nalezišť navíc atlas nepotřebují. "Ti jsou vždycky o krok napřed a přesně vědí, kde lokality hledat, co si tam vzít a jak to dobře prodat," přiznává Kuna. Proto mu přišlo paradoxní, že o jedinečných lokalitách zatím věděli jen zloději, zatímco lidé žijící v okolí nalezišť nebo turisté o nich neměli ani páru.

Čtěte dále

další zprávy