Soelden: Štědrý večer u Oetziho

11.12. 11:49 | Autor:

Na Štědrý večer o půl sedmé jsem se vracel do svého pokoje na kraji Soeldenu, horské vesnice, jež se rozkládá v horní části tyrolského údolí Oetztal. Jen kousek na jihozápad odtud našli v létě roku 1991 turisté náhodou v ledovci na kopci Hauslabjoch zmrzlé a tedy velmi zachovalé tělo pravěkého lovce. Nazvali jej Oetzi, podle jména údolí Oetztal.

Oetziho jsem na Štědrý večer nehledal, ale napadlo mne, že by bylo zajímavé podívat se alespoň na rakouské jesličky, mají-li jaké. V tuto hodinu byl kostel samozřejmě zavřen - že mne to netrklo hned. Ale na přilehlém hřbitově byly hroby malebně pokryty vrstvou čerstvého prašanu a téměř na všech byly hořící svíčky, na některých i miniaturní vánoční stromečky a jiné ozdoby. Vše pěkně upraveno a dojemné.

Soeldenský kostelík Místní obyvatelé myslí na své zesnulé a symbolicky je zvou ke svátečnímu stolu. Na tom se nepodává kapr jako u nás, ale obvykle pečená husa se zelím a bramborem. To ale až teď, když se Rakousko vzmohlo a zbohatlo. Před půl stoletím to údajně byl jen velký hrnec se zelím a v něm na přilepšenou nakrájená klobása, k tomu brambory nebo chléb. Vůbec by stálo za to porovnat české a rakouské vánoční zvyky.

Cestou domů jsem nedaleko místního campingu, který je v provozu celoročně, uviděl shromáždění lidí pod širým nebem, za svitu svíček. Z plochy velikosti asi poloviny fotbalového hříště byl odhrnut sníh a plocha sama ohraničena hořícími a do sněhu zabodnutými pochodněmi. Ze sněhu s rakouskou důkladností trčí hasící přístroj - co kdyby?! V čele prostranství je zbudováno pódium, na něm čtveřice mladých trumpetistů a waldhornistů vytrubuje vánoční serenády. Vedle nich bezvadně oblečený a úctyhodně vypadající pán okolo šedesátky mluví do mikrofonu o tom, že Vánoce jsou svátky lidské lásky a vzájemnosti a že ne všichni žijí tak dobře a bohatě jako „my v našich kopcích". Pak vyzve vedle stojící dívku, aby přečetla úryvek z Bible.

Kostel v Soeldenu je krásný nejen zvenčí, ale i uvnitř. Připojuji se k poslouchajícím, kteří zaplňují sotva polovinu vyhrazené plochy. Pán na pódiu opět něco vánočního řekl a odměnou je mu vlažný potlesk. Ale kolemstojící lidé se tváří přátelsky a svátečně. Velmi stará dáma vedle mne mi šeptá: "Mladý muži, tam vzadu se rozdává svařené víno - dojděte si pro něj!" Proplétám se tedy pro to víno davem lidí držících v rukou hořící svíčky prostrčené vyříznutým dnem umělohmotného pohárku, aby jim snad horký vosk neskanul na prsty.

Mám takový dojem, že jsem náhodou přišel na polní mši, a to, že se mše koná teď a tady, objasňuje, proč byl zavřený kostel a já si nemohl prohlédnout jesličky. Davem prochází tradičně oblečený mladík a rozdává zájemcům svíčky a noty s textem vánoční písně. Pán na pódiu pomalu a slavnostně říká, že ve většině domácností je už asi připravena sváteční večeře, a než se tedy v míru a pokoji rozejdeme do svých příbytků, zazpívejme si společně nejznámější vánoční píseň „Stille Nacht, Heilige Nacht". Trubači spustí melodii a někteří začínají polohlasem zpívat.

Uvědomuji si, že jsem poprvé v životě na polní mši, a docela se mi to líbí. Atmosféra je rozhodně slavnostní a přiměřeně, nevtíravě nábožná. V campingu jsou dokonce některé obytné přívěsy ozdobeny svítícími girlandami a do sněhu je zapíchnuto pár vánočních stromečků. Přehlížím přítomné obecenstvo a uvědomuji si, že se zde sešel přinejlepším jen malý zlomek obyvatel Soeldenu. Ostatní asi jen sedí doma, cpou se, koukají na televizi a namlouvají si, jaké to mají krásné Vánoce. Ale není to úžasné, že alespoň někteří nesedí doma, necpou se, nekoukají na televizi, nic si nenamlouvají a přišli sem za trochou poctivého vánočního duchovna?! Není to úžasné, že se lidé na sebe příjemně a ohleduplně usmívají, podávají si ruce, přejí si šťastné Vánoce a přejí tak dokonce i mně, osamělému a neznámému cizinci?!

Kouzlo Vánoc v rakouském Soeldenu. Mše skončila, pán na pódiu děkuje přítomným za účast a zve všechny na svařáka. I já si tedy jdu pro druhý pohárek teplého, sladkého a kořeněného červeného. Po chvíli vidím, že pán, co sloužil mši, popíjí víno společně s velmi starou dámou, která mi šeptala do ucha.

Nedá mi to, přistoupím k nim, pozdravím a pravím k pánovi: "Moc se mi vaše mše líbila, vy jste určitě farář, i když jste oblečen v civilu."
„Kdepak," povídá pán, „já nejsem farář."
„Tak jste alespoň starosta, když jste tu sloužil polní mši."
„Já nejsem ani starosta," povídá pán. „To tedy musíte být alespoň přední církevní laik."
„Ani to ne," povídá pán.
„A mohu se vás tedy zeptat, kdo jste?"
„Jsem člověk, který se rád dívá lidem do očí," řekne pán. Jsem zmaten! Ale to už k němu přichází jeho známý a odvádí ho stranou.

Silvestr v Soeldenu. Zůstávám o samotě s velmi starou dámou, které svařák očividně přišel k duhu, a tak je sdílná. Ptám se jí, kdo je ten pán a co se tady vlastně dělo? „Ale to víte, mladý muži," odpovídá dáma, „ten pán je můj zeť a ředitel zdejšího campingu. My jsme jedna velká rodina, patří nám tady ten camping a pár okolních hotelů a penzionů. A tuto sešlost pod širým nebem jsme uspořádali jen tak, pro naše hotelové hosty, aby měli nějaké zážitky a aby se trochu provětrali, než usednou v našich restauracích ke štědrovečerní večeři."

Silvestr aneb začala válka?

Silvestrovský ohňostroj v Soeldenu. Novoroční ohňostroje se začínají v Soeldenu odpalovat tím dříve před půlnocí, z čím vzdálenějších míst směrem na východ jsou turisté. Ono je to tak, že hodně návštěvníků přijíždí v posledních letech z Ruska. Protože Rusům zřídka chybí národní hrdost, slaví příchod nového roku ne podle místního času, ale podle svého domácího času. Pokud tedy 31. prosince uslyšíte nebo uvidíte v Soeldenu menší ohňostroj ve dvě hodiny odpoledne, znamená to, že se v některém hotelu usídlila skupina z Petropavlovska Kamčatského a právě slaví příchod Nového roku podle svého petropavlovskokamčatského času.

Soeldenské novoroční ohňostroje začínají houfně odpalovat okolo 10 hodin večer mnozí návštěvníci z Moskvy a pak v 11 hodin třeba hosté z Kyjeva, Minska nebo Rigy. Místní si občas myslí, že se turisté spletli, a upozorňují je, že půlnoc nastane až za jednu nebo dvě hodiny. Rusové či Ukrajinci ale obvykle nemluví německy a Rakušané zase nerozumějí rusky.

Silvestrovský ohňostroj v Soeldenu. Vzájemné pochopení je navíc ztíženo hlukem petard, světlicemi a dýmem. Poklepávání na hodinky nebo na čelo nepomáhá, spíš naopak. Připadá vám rozumné snažit se přesvědčit posunky o tom, že je blázen, cizince z Východu, který má v ruce nákupní tašku plnou dynamitu v rodinném balení?

S blížící se půlnocí a rostoucím bujarým veselím nakonec dochází k tomu, že jaksi celý Soelden ztrácí ponětí o čase a petardy se odpalují jen tak... Asi 15 minut před půlnocí si hodně lidí s povzdechem uvědomí, že tu spoustu zábavné pyrotechniky, kterou nakoupili a která jim ještě zbývá, prostě nestihnou vyhodit do vzduchu přesně ve dvanáct. A tak se na to jde pěkně s předstihem. Zvony místního kostela se rozezní přesně s nástupem půlnoci, ale to už v údolí Oetztal nějakou chvíli panuje docela peklo.

Silvestr v Soeldenu. Novoroční ohňostroj je tak rozmanitý a živelný, jak různorodí jsou návštěvníci Soeldenu. Oheň a barevné jiskry dští na všech stranách a stráních údolí bez ladu a skladu. Diváci nevědí, kam se dřív v němém úžasu podívat, a nakonec hledí k zemi, protože uskakují před bouchajícími prskavkami. Těsně po půlnoci se Soelden zahalí do pekelně páchnoucího a neprůhledného dýmu. Pozorovali jsme toto vše z mostu přes řeku Oetztaler Ache protínající Soelden a můj kamarád bezděčně vydechl: "Takhle by to asi vypadalo, kdyby začala třetí světová válka!"

Autor: Pavel Černohorský
Foto: Profimedia, archiv