Se samopalem u Zdi nářků

29.01. 00:00 | Autor:

Ostře sledovaný klid aneb jak je to s bezpečností turistů při cestách po Izraeli

Izrael je lákavým cílem mnohých cestovatelů i přesto, že od svého vzniku v roce 1948 je židovský stát místem konfliktů. Židé z celého světa zde nalézají národní identitu, nábožensky založení poutníci touží spatřit Svatou zemi a turisté si užívají přímořské dovolené a historických památek. Domorodci Izrael stručně charakterizují takto: „Haifa je městem práce, Tel Aviv centrem zábavy a Jeruzalém místem k modlení.“ Ať je cílem cesty do Izraele kterékoliv ze zmíněných měst, vždy převažuje pocit potenciálního nebezpečí vyvolaný novinovým a televizním zpravodajstvím. Jaká je skutečnost? Mnohem klidnější.

Vzpomínky na útoky

Mezinárodní letiště v Tel Avivu s moderním architektonickým střihem působí příjemně vstřícně. Očekávané hordy ozbrojenců vidět nejsou. Důslednost pasové kontroly poznal novinářský kolega na vlastní kůži, neboť kvůli starému razítku vstupního víza státu Izraeli nepřátelskému jej odmítli vpustit do země. Přes hodinu trvalo vysvětlování a prověřování.
Z letiště do hotelu se jede přecpanou autostrádou více než hodinu. Při míjení budovy ministerstva obrany s nepřehlédnutelným urbanistickým prvkem, jenž připomíná létající talíř usednuvší na střeše, náš průvodce praví: „Při válce v Zálivu na ni mířili raketami, ale ani jednou ji netrefili, a tak střely padaly jinam.“ Po krátké odmlce dodává, že není čeho se bát. „V Tel Avivu je bezpečně ve dne i v noci.“

Při procházce městem opravdu náznaky nebezpečí neobjevujeme. I když - hlídka se samopalem u vjezdu do hotelové podzemní garáže není obvyklá ani v Praze, ani jinde v Evropě. Moučně jemnou přímořskou pláž lemují objekty s architektonicky nápaditými exteriéry. S nimi kontrastuje zpustlá budova na dosah příboje. Před několika lety tady sebevražedný terorista usmrtil třiadvacet mladých lidí ve věku kolem šestnácti let. Od té doby zůstala vypálená diskotéka netknutá coby výmluvná památka na zbytečnou smrt chlapců a dívek. Teprve cestou z Tel Avivu do Jeruzaléma narážíme na mnohem zjevnější bezpečnostní opatření. Stanoviště s vojenskou hlídkou, vysoké betonové zdi a ostnaté dráty. Uniformy mužů i žen jsou naduté od neprůstřelných vest. Hlídky nemají automatické zbraně přehozené přes rameno, nýbrž je drží v palebné pozici. Jejich mladické tváře napovídají, že v Izraeli je povinná vojenská služba od osmnácti let. Židovští chlapci na vojně stráví šestatřicet měsíců, dívky dvacet. Vyhýbání se prezenční službě, jak bývalo zvykem v bolševickém Československu, v Izraeli neznají, neboť touha bránit vlast je každému úspěšně vštěpována od narození.

Pochvala za české zbraně

Před vstupem do historického areálu na kraji prastaré části Jeruzaléma projde každý návštěvník přísnou kontrolou. U Zdi nářků se vedle ortodoxních Židů v černých kabátech a kloboucích modlí i muž v civilním oblečení se samopalem na zádech. Na náměstíčku před Božím chrámem s památkami na ukřižování Ježíše Krista nelze přehlédnout skupinku studentů doprovázenou dvěma muži se samopaly. Podobné maličkosti nechtěně oživují smíšené pocity Evropana z toho, co o Izraeli, Palestině, Jordánsku a Arábii kdy četl nebo viděl v televizi. „V Izraeli teroristé nikdy neútočili na cizí turisty, vždycky zabíjeli jenom Židy,“ nabízí uklidňující informaci místní průvodkyně českého původu. A později přidá ještě jednu rádoby uklidňující radu: „Když řeknete, že jste z Československa, budete všude v Izraeli vřele vítáni a dočkáte se pomoci, neboť Československo v osmačtyřicátém roce jako jediný stát dodávalo Izraeli zbraně. Na to tady nikdo nezapomíná.“ Netuším, pro kolik Čechů to zní jako pochvala, ale Izraelci ji prý myslí opravdu vážně.

Martyrium kontrol

Mešita Al-Aksá na chrámové hoře v Jeruzalémě Že se něco děje, nebo že by se mohlo něco udát, je v Tel Avivu nejhmatatelnější kolem letiště při odletu ze země. Než se člověk dostane na své místo v letadle, projde neskutečně únavnou sérií kontrol. První již několik kilometrů před letištěm, jehož areál je obehnaný plotem s ostnatým drátem. Všechna auta a autobusy projíždějí bránou se závorou a ozbrojenou patrolou. Úplně stejnou jako před dvaceti lety cestou z komunistického Československa do demokratického Německa. Protože náš autobus kočíroval Arab z Nazaretu, odstavili ho vojáci do slepého pruhu ke kontrole. Mladík ozbrojený automatickou zbraní nejprve prověřil řidičovy papíry a potom pomalu prošel útrobami autobusu s prstem na spoušti. Scéna téměř jako z Ramba Ve vstupní letištní hale je úvodní odbavovací ceremonií pohovor s úředníkem či úřednicí. Kdo přizná, že umí anglicky, podstoupí podrobný výslech. Úředníky zajímá, co člověk v Izraeli dělal, kde se pohyboval, s kým se potkal, co koupil a odváží, zda zná všechny účastníky výpravy, jejímž je členem, jestli výprava odjíždí ve stejném složení, v jakém do Izraele přiletěla, a zda se k ní nepřidal někdo neznámý a podezřelý. U toho, kdo nemluví hebrejsky či anglicky, pouze porovná jeho podobu s pasovou fotkou a přezkouší jej, zda se jmenuje přesně tak, jak má uvedeno v pasu. Následně doklady i zavazadla polepí evidenčními samolepkami, podle nichž se při následných kontrolách orientují další úředníci. Zavazadla projedou rentgenovým tunelem a prohrabou je štíhlé prsty uniformovaných dívek. Zvolna a pečlivě, ovšem mezi použité ponožky se neodváží. Alespoň k něčemu jim byl rentgenový obrázek dobrý.

U další kontroly jenom předložíte pas a odevzdáte tašky určené do nákladového prostoru. Výměnou standardně obdržíte identifikační doklad k zavazadlu a letenku s údajem, u kterého terminálu najdete příslušné letadlo. Když u speciální pasové kontroly přetrpíte další pokus o komunikaci v hebrejštině či angličtině, dostane se vám přání šťastné cesty a můžete jít dál - tentokrát k lustraci oblečení a příruční tašky. Notebook vyndat z batohu, mobil a další osobní předměty z kapsy. Projedou je rentgenovým tunelem a člověka proženou pípajícím rámem. Když nepípne, může dál. Když pípne, následuje ponižující šacování, svlékání a prosvěcování ručním přístrojem identifikujícím kovové předměty.
Další přepážka s kontrolou pasu a letenky je před vstupem do bezcelní zóny, kde cestující znaveně usedne a čeká na přistavení boeingu a poslední formální prověření letenky. Z množství letištních kontrol je člověk tak vycvičený, že automaticky nabízí letenku s pasem i letušce při vstupu na palubu letadla. Přivítá vás s chápavým úsměvem. Letušky i piloti totiž prošli stejným martyriem kontrol jako běžní cestující. Protekci úředníci telavivského letiště neznají.

Všude dobře...

Usazen v letadle jsem zkoušel spočítat, kolik úředníků mě prolustrovalo. Napočítal jsem více než třicet lidí, s nimiž jsem se osobně střetl, ovšem počet těch dalších v zákulisí můžu jenom odhadovat. Z počítání jsem usnul a čtyřhodinový let naprosto bezpečně prospal. V Praze jsem si upřímně a bez nadsázky řekl, že hezky je všude, i v izraelském Tel Avivu, ale doma je přeci jenom nejlépe.

* * *

TURISTICKÉ INFORMACE

Ministerstvo zahraničních věcí ČR na svých webových stránkách konstatuje, že bezpečnostní situace se od zahájení tzv. druhé intifády zhoršila, ale v zásadě je pobyt v Izraeli bezpečný. Vzhledem k dřívějším teroristickým útokům je lepší vyhýbat se otevřeným místům s velkou koncentrací místního obyvatelstva, jako tržiště či autobusová nádraží. Zvýšenou opatrnost by měli dodržovat všichni, kdo cestují do oblasti bezprostředně hraničící s Libanonem. Ministerstvo dále doporučuje necestovat na palestinská autonomní území, tedy do pásma Gazy a na Západní břeh, a to s ohledem na dlouhodobě rizikovou bezpečnostní situaci, případy únosů a hrozbu útoků. Pro aktuální stav a hodnocení bezpečnostní situace se čeští návštěvníci mohou obrátit na stálou konzulární službu velvyslanectví v Tel Avivu prostřednictvím e-mailu telaviv@embassy.mzv.cz nebo na čísle +972 (0)52 294 7698. Toto telefonní číslo je současně kontaktem pro občany ČR, kteří se v Izraeli nebo na palestinských autonomních územích ocitli v nouzi.

Autor: Jan Fidler