Prielom Dunajca, kde se pluje na dřevěných vorech

22.10. 07:30 | Autor: Jiří Šlechta

Plavit se v Pieninském národním parku na plti je opravdový zážitek. Na hraniční řece Dunajci v proudu mezi Slovenskem a Polskem neúnavně pendluje 250 polských a 60 slovenských vorů pro turisty. Nejde o žádnou novinku - tahle atrakce tu úspěšně funguje už 130 let.

Dvojice vorařů ve vyšívaných vestách vozí na každé plti maximálně dvanáct pasažérů, a to denně od května do listopadu. Během letních prázdnin je provoz pochopitelně nejhustší. Za slunečného počasí po hladině Dunajce sjíždí a v zátočinách se porůznu předjíždí prakticky nepřetržitá karavana majestátních a těžkopádných plavidel. Mimo hlavní sezonu jezdí asi třicítka pltí. Při obvyklých 40 centimetrech vody v řece trvá sjezd devítikilometrové trasy z Červeného Kláštora do Lesnice hodinu a půl, při metru vody přibližně 50 minut. Dospělí platí deset eur, děti polovic, parkovné pro auto je v ceně.

Plavit se v Pieninském národním parku na plti je opravdový zážitek.

Velké a na hladině neohrabaně působící vory jsou sestavené z pěti štíhlých a dlouhých lodic svázaných lanem. Lodice je třeba v přístavišti po jedné ručně složit z kamionů, na vodě svázat, zepředu obložit chvojím a osadit třemi řadami skládacích laviček. Po skončení plavby vytáhnout celý vor na souš, odstrojit, rozvázat, a lodice zase pěkně po jedné ručně naložit na kamion. Tuto prácičku voraři opakují zpravidla dvakrát denně, v letní sezoně i třikrát. Sjíždění řeky, při kterém se odpichují dlouhými a těžkými bidly ode dna a od pobřežních skal, je vlastně nejlehčí a nejzábavnější částí jejich pracovního dne.

Kromě vyšívaných vest, které v horku záhy odkládají, nosí voraři černé plstěné klobouky ozdobené mořskými mušličkami. Jejich předchůdci plavili dřevo z polských a slovenských hvozdů do Baltského moře a cesta jim trvala tři až čtyři týdny. Za každou plavbu k moři si na klobouk přišívali jednu mušličku.

Vorařů je málo, turistů hodně

"Jsme na území chráněné přírodní rezervace Prielom Dunajca, kde je třeba zachovávat naprosté ticho. Kdybyste vypadli z voru a topili se, nesmíte proto v žádném případě volat o pomoc," vysvětlí vám převozník hned zkraje plavby. "Kdyby šla ke dnu celá plť, musíte zachraňovat nejprve nás, voraře. Je nás málo, zatímco turistů hodně," pokračuje v instruktáži. Je skutečností, že do vody občas spadne spíše v potu tváře se lopotící vorař než cestující sedící na lavičce v záchranné vestě.

Lodice je třeba v přístavišti po jedné ručně složit z kamionů. "Ptejte se, na co chcete. Všechno vám cestou vysvětlíme. Co nebudeme vědět, to si vymyslíme, takže dostanete odpověď na každou otázku," sděluje mladičký lodivod hihňajícím se děvčatům na palubě a při pohledu na okolní vodní ptactvo klade první odborný dotaz: "Víte, kdy má kachna nejvíc peří?" Po chvíli všeobecného rozjímání upřesní: "Když na ní sedí kačer."

Slovenská Niagara pod Svinskou skálou

"Toto je slovenská Niagara," obrátí vaši pozornost k nevelké peřeji. "Ta americká měří 50 metrů, ta naše 50 centimetrů." Následuje Sokolica, nejvyšší a nejmalebnější třistametrový vrcholek skalnatého kaňonu, kterému Poláci říkají Matka Pienin, a posléze čirý horský pramen, z něhož prý kdo se napije, bude žít až do své smrti.

O něco níž se tyčí Svinská skála, která získala své pozoruhodné pojmenování proto, že opravdoví voraři splavující dřevo zde v minulosti nemohli pokračovat v plavbě, museli své vory rozvazovat a jednotlivé klády přetahovat přes skálu po souši. Průjezd několika meandry skýtá velkolepé výhledy na tři skalní věže s polskými jmény Kaška, Baška a Maryška. Stojí tu proti sobě dva kostelíky, starší na Slovensku a novotou svítící v Polsku.

Sedm zakletých mnichů

Po skončení plavby se musí vytáhnout celý vor na souš. Na polském břehu je k vidění další skála s názvem Mniška a na slovenském sedm skalních vrcholků s názvem Sedm Mnichů, kteří prý za mniškou do Polska chodili a podle pověsti za trest zkameněli.

V nejužším místě kaňonu je řeka široká dvanáct metrů a stejně tak hluboká, lokalitě se říká Jánošíkův skok. Podle legendy zde zbojník přeskočil Dunajec do Polska v úprku před četníky a od té doby přijímal do své družiny pouze toho, kdo tu dokázal vodní tok přeskočit také.

Rybolov na hranici zákona

Polští rybáři vhazují udice do vody těsně před velikou tabulí označující začátek národního parku, kde je rybolov přísně zakázán. Splávky jsou proudem unášeny do národního parku, ale když se ryba zasekne, je vytažena na břeh opět před tabulí, a tedy mimo zakázané území. Žijí zde prý všechny obvyklé sladkovodní druhy kromě kapra a sumce. V dobách minulých, kdy se dalo lovit na takzvané ministerské povolenky, tahali údajně vyvolení šťastlivci z řeky až 130centimetrové kusy o váze přes dvacet kilogramů.

Fotograf na kolečkových bruslích

Podél Dunajce se vine pěší a cyklistická stezka. Fotograf, který vás na říční hladině zaměřil objektivem z pobřežních vápencových skal, vás po vylodění v Lesnici dostihne na kolečkových bruslích u originálních dřevěných sousoší před chatou Pieniny s goralskou restaurací a živou lidovou muzikou, takže halušky se slaninou už budete vychutnávat se zakoupeným snímkem z voru v ceně 2,50 eur.

Podél Dunajce se vine pěší a cyklistická stezka, po které se můžete vrátit zpět do Červeného Kláštora buď na vlastním kole, jež vám na voru přepraví za jedno euro, nebo na moderním horském bicyklu z místní půjčovny za čtyři eura plus 50 centů za přilbu, přičemž pro děti je přilba povinná. Jste-li rodina se dvěma dětmi, která se zdráhá utratit 17 eur za maximálně hodinu a půl trvající projížďku, můžete se nechat odvézt zpátky linkovým autobusem za dvě eura za dospělého a euro za dítě.

Po cestě plné zatáček spatříte nádherné horské výhledy, s trochou štěstí černé čápy nebo kroužícího orla na obloze, rázovitá venkovská stavení a kemp plný Holanďanů utopený ve svěží a voňavé zeleni tohoto jedinečného koutu Zamaguria.

Foto: Iva Šťovíčková

Autor: Jiří Šlechta