Po kašmírských stezkách

30.06. 08:00 | Autor: Viera Langerová

Do Muzafarabádu, hlavního města pákistánské části Kašmíru, se poprvé vydáváme zhruba rok po příjezdu do Pákistánu. Výletem ovšem moje seznamování s Kašmírem nezačalo.

Kromě šálů mě v islamabádských obchodech zaujaly bohatě vyšívané krátké, polodlouhé i dlouhé kabátky, které prodavači hrdě označovali jako kašmiri. Jejich krása mě oslovila a byly úplně první součástí mojí zdejší garderóby. Z Islamabádu je do Kašmíru jenom kousek, a tak jsme tam zejména po zemětřesení na podzim 2005 často jezdili.

Údolí řeky Nílum (Neelum) je dělící hranicí mezi Indií a Pákistánem. Z cesty podél řeky vidíme kamenné indické bunkry, ze kterých nám radostně mávají indičtí vojáci. Vypadá to na překvapivou selanku až do první zastávky u malebného kašmírskeho domečku. Jeho majitel nám ukazuje stopy po kulkách.

Hraniční řeka Nílum. „Střílejí naslepo vždycky, když je v Indii nějaký atentát nebo výbuch," vypráví. „Nemůžeme se odtud ani hnout, děti nechodí do školy a nemůžeme ani jít nakoupit."

Těžko uvěřit, že tady trvá válka už několik desetiletí. Až do přejezdu kolem prvních vojenských stanovišť.

Výbušná linie kontroly

Děti a dům. Za plné kontroly Britů panoval celému knížectví maharádža Hari Singh (1895 - 1961). K jeho knížectví patřil kromě Kašmíru, Džammú a Ladaku (nazývaného někdy Malý Tibet) i horský Zanskar. Maharádža byl hinduista, i když tři čtvrtiny obyvatelstva byli muslimové. Obývali zejména Džammú (dnešní pákistánska část sporného území). Vše se zkomplikovalo po roce 1947, kdy se od Indie oddělil Pákistán jako země muslimů.

Maharádža žádal pro svoji zemi nezávislost, ale převážně muslimské vojenské posádky na severu chtěly připojení k Pákistánu. Pod jejich tlakem se maharádža rozhodl připojit k Indii a posílá oficiální žádost OSN. Komise OSN se rozhodla vytvořit mezi oběma územími hranici, od roku 1972 nazvanou LoC (Linie kontroly). Hlídají ji vojska OSN a kauza Kašmír tvoří nejcitlivější součást indicko-pákistánských vztahů.

Buď nahoru, nebo dolů

Pro tatranské kamzíky. Když právě nesedíte v autě odkrajujícím dlouhé zaprášené serpentiny po obrovských svazích kašmírských hor, uvědomíte si, že se pohybujete stále jedním nebo druhým směrem. Když jsme chtěli navštívit místní školu, náš průvodce nám ukázal „chodníček", na který by si možná troufli tatranští kamzíci.

„Tam přece nemůžeme! Je po dešti a dostat se nahoru je nemožné!"

Ještě než dořeknu, projde vedle mě hejno žáčků. Šplhají nahoru bez nejmenšího problému. Spěchají do školy.

Když z nebe padla hora

Po zemětřesení stojí jen stanové osady. Pohled na obrovské hory, jakoby rozpůlené pozorným cukrářským řezem, byl po zemětřesení v říjnu 2005 jedním z nejhrůznějších zážitků. Sesuv celých horských částí do hlubokých údolí pochoval v sutích tisícovky lidí, celé vesnice. Téměř dva roky po zemětřesení vidíme místo kašmírských měst jenom stanové tábory. A před nimi vždy spousty dětských bot. Vždy mě dokázaly dojmout. Byly důkazem života. Neměnného a nezastavitelného.

Foto: Viera Langerová, visitpakistanonline, Profimedia