Od templářských beden k inteligentním kufrům

16.07. 05:26 | Autor: Barbora Jelínková

Jednou z otázek, která při balení na dovolenou trápí většinu cestujících, je omezená velikost zavazadla. Lidstvo cestuje odnepaměti, potřebu nést si to nejnutnější při sobě řešilo všelijak. Třeba takový kufr na kolečkách se začal hromadně používat teprve před třiceti lety.

Myšlenka jednoduchých vozíků, které by usnadnily transport majetku, je ovšem mnohonásobně starší. Podle historiků s tímto nápadem přišli templáři, když ve 12. století vyráželi na křížové výpravy vybaveni pojízdnými bednami se zbraněmi a brněním. Praktická inovace však na dalších několik staletí upadla v zapomnění, takže cestování se neslo ve znamení namáhavé dřiny: než se zrodily kufry v dnešním slova smyslu, plnily jejich funkci těžké dřevěné truhly. Přenášet je z místa na místo nepřipadalo kvůli vysoké hmotnosti v úvahu, přepravovaly se tedy téměř výhradně vláčením za sebou. Koneckonců anglický výraz pro zavazadlo (luggage) je odvozeno ze slova lug s významem táhnout či vléct. Dřevěnou, případně koženou konstrukci monstrózních kvádrů navíc nezřídka doplňovaly železné výztuže, takže značnou fyzickou kondici vyžadovala už manipulace s prázdnými zavazadly.

Život dřívějším cestovatelům usnadňovaly například truhly připevněné na zadní části dostavníků, které začala k přepravě jako první pravidelně používat počátkem 16. století šlechtická rodina Thurn-Taxisů. Mimochodem, stejné úložné prostory se používaly i u prvních automobilů, které disponovaly kufrem v pravém smyslu tohoto slova.

Titulní strana časopisu. Právě dobové dopravní prostředky významně ovlivňovaly podobu a rozvoj zavazadel. Například při parním boomu v 19. století došlo k výraznému rozmachu paroplavby a masovému užívání obrovských lodních truhel. Nešlo o žádnou novinku, podobné se na lodích používaly již dříve. Až s příchodem páry však začaly v přepravě sloužit ve velkém. Při pohledu na ně se sice nabízí otázka, jak náročné asi muselo být dostávat je z pevniny na palubu a naopak. Odpověď je jednoduchá: výsadu cestování si zpočátku mohla dovolit jen vyšší společenská vrstva, která se nikdy nesnížila k tomu, aby si kufry nosila sama. Cestující proto na každém kroku doprovázeli majordomové, jejichž úkolem bylo plnit role nosičů. Jeden navíc mnohdy nestačil, neboť zabalit si jen to nejnutnější se stalo zvykem až později.

V 19. století se cestovalo ve velkém stylu: nebylo výjimkou, že si zámožný pasažér bral s sebou dokonce i nábytek. A dokud měl při ruce ochotného sluhu, nebyl důvod, proč dřevěné truhly nahrazovat praktičtějšími příručními taškami.

Až ve druhé polovině 19. století začala potichu přicházet revoluce: cestování přestalo být symbolem elit. Dostupnost a urychlení dopravy přineslo doposud nevídané možnosti, za hranice už se nejezdilo jen za pracovními povinnostmi, ale poprvé také kvůli rekreaci. Móda opouštět na čas své domovy se rozšířila i mezi střední třídu a zároveň se rychle dostavila potřeba nahradit bytelné lodní kufry něčím pohodlnějším. Čtěte TÝDEN.