Maroko s miminem

"V Maroku patnáct mladíků souložilo s oslem a nakazilo se vzteklinou," zaslechnu ve zprávách, zatímco balím kufr na dovolenou. Do Maroka. Ne však s patnácti mladíky, ale s manželem a dvěma malými syny. Pětiletým a pětiměsíčním. Ne za oslem, ale za velbloudy, mořem a odpočinkem. Snad.

Procházím uličkou plnou vyčnívajících hlav s nakrabacenými čely. "Snad to mimino zaleze co nejdál od nás," hlásají pohledy našich spolucestujících. Paní přede mnou (trochu podobná Zuzaně Bydžovské, má i takový hlas) to řekne na rovinu. "Ježiši, to jsem dostala blbý místo. Víte, ráda bych se vyspala," informuje mě o svém plánu. Nedůvěřivě si prohlédne pětiměsíčního Jáchyma, načež si vkládá za krk nafouknutý růžový podhlavník.

Mimina v letadle působí jako rozbuška. Živoucí předzvěst rámusu. A vlastně se ani nedivím, taky mě vždycky štvala. Ti malí smradi. Jenomže pak máte vlastní děti. Ta nejkrásnější a nejúžasnější stvoření na světě, pochopitelně. A rozhodnete se utéct před vlezlým českým podzimem k moři. Start nadějný: oba kluci téměř celý let prospali stejně pokojně jako "Bydžovská".

Mekáč a mršiny

Maroko je země kontrastů: hory i moře, památky i příroda, dozvíte se z průvodců. A také ošuntělý žebrák bez nohou a kousek od něj zaparkované bentley. Nebo marocké děti jakožto součást zábavného animačního programu v hotelu, které po svém vystoupení hladově koukají skrz skleněné dveře jídelny na přeplněné talíře hostů. "Please, please..."

Rozpaky budí i počasí. Zatímco jeden den máme tropy s vymetenou oblohou, další den klepeme kosu na lehátkách přikrytí ručníky. V dlaních jejich šíleně sladký mátový čaj. "Ale opaluje to i přes ty mraky, že jo. Určitě to opaluje. Určitě."

Jsme v Agádíru, nejznámějším letovisku v Maroku. Po zemětřesení v únoru 1960 bylo tohle město srovnáno se zemí. Během patnácti sekund zahynulo v sutinách patnáct tisíc lidí. Vše kolem nás tedy bylo vystavěno nově, a to ryze pro potěchu turistů. Promenáda kolem dlouhé pláže obsypána palmami, hotelovými komplexy, obchody a restauracemi včetně McDonaldu či KFC. Běžci se sluchátky, cvičící stroje pro seniory, ruské kolo, minizoo, skákací hrad. Arabsko-evropské střetávání kultur. Vůbec nejvíc je zde Francouzů, pozůstatek doby, kdy bylo Maroko pod nadvládou Francie.

Stačí ale vyrazit na periferii města, a pocit evropského letoviska je v prachu. Doslova. Na místním trhu Souk El Had je přes dva tisíce stánků, davy lidí, kopce zboží, koření, chaosu a špíny. Zatímco pětiletý Daniel hledá všude možně svítící meč, Jáchym třeští oči na ten barevný mumraj kolem. Milovníci smlouvání tu mají pré. Jedna polská turistka se chlubí iPhonem 8 za 600 dirhamů (1500 Kč). Letí i pestrobarevné koberce, konvičky na přípravu čaje, různé druhy kuskusu či tajíny - obří keramické nádoby na přípravu marockého jídla.

Zčistajasna se ocitneme v části trhu, kde jsou jatka. Daniel zbožňující zvířátka v jakémkoli stavu je nadšený. Já naopak prchám. Skřekot, smrad hynoucích zvířat, mouchy útočící na Jáchymovu plešatou hlavičku. Je to hrozné. "Rychle pryč," zavelím bojovně a sprintuji ven špalírem povalujících se žebráků, odpadků, zatoulaných koček a polomrtvých koťátek. Xena hadr.

Marocký klíšťák

"Podívej, něco ho kouslo," ukazuji manželovi černou tečku na Jáchymově hlavě. Naopak do mé hlavy se vtírají děsivé myšlenky. Ten zpropadenej trh, jatka, mouchy. Určitě na něj zaútočilo nějaké infikované klíště, komár nebo jiná havěť. Co teď? Je tak malinkej... Zoufalství. Bezmoc. Propadám panice. Vzlykám. "I babička říkala, ať sem nejezdíme. Že jsou zde určitě nášlapné miny, že po plážích pobíhají teroristi..."

Nakonec to bylo jen smítko. No nic. Čas od času mívám svoji blond chvilku. Každopádně výlet na tržnici mi v rámci objevování marocké kultury bohatě stačil. Zájezd do Marrákéše? Díky, ne. Třípůlhodinová cesta do rozpálené tržnice se 170 tisíci stánky a bůhvíkolika mouchami? Hlavně už se nepouštět do žádných větších akcí.

Pobýváme tedy hlavně u bazénu a moře. Jáchymovi stačí ke spokojenosti stín, pár chrastítek a moje nalitá prsa, Danielovi zas vlny v moři a hrady z písku. Pohodička. Jen naše hlava rodiny má trochu kruhy pod očima.

Mateřství vám otevře oči, říká se. Ano, a to i několikrát za noc. Zatímco já jsem na spánek po kouskách zvyklá, muž tu nemá na rozdíl od domova možnost uprchnout do gaučového klidu v obýváku. Aspoň si uvědomí, jak to máme my matky těžké, že jo... Milý Ježíšku, přines mi, prosím, rychlý metabolismus a alespoň jednu prospanou noc v kuse.

Tea or coffee?

"Mám osm dětí, mají hlad," hlásí cedulka na krku jistého prodavače na pláži. Vtíraví obchodníci se z vás snaží vytáhnout peníze za každou cenu. Hbitě dají Danovi do náručí malou kozičku a chtějí za to peníze. Pohlaďte si hada, povozte se na velbloudovi. Minutová jízda, 50 dirhamů (125 Kč). Splněno.

"Tea or coffee? Tea or coffee? Banana, melon?" ptají se pořád dokola. Slovák vedle nás už to nevydrží: "Počuj, my máme all inclusive! All inclusive!" ukazuje mu divoce svůj zelený náramek na ruce. Pocit bezpečí tu mají navozovat všudypřítomní policisté. Na koních, na čtyřkolkách, se zbraní na hrudi, chytajíce lelky i případné zločince. Platí tu ale přísný zákaz si je fotit. Stejně jako královský palác.

Král Mohammed VI. jich má po celém Maroku třiatřicet a jejich údržba vyjde na milion dolarů denně. Palác se totiž musí neustále skvět čistotou, kdyby se král čirou náhodou rozhodl ho navštívit. V Agádíru byl naposledy před čtyřmi lety. Zbytečné plýtvání penězi? "Kdepak. Náš král, náš bůh," tvrdí místní.

Zázračný olej za pár kaček

Arganový olej neboli marocké zlato. Elixír mládí, který můžete používat od hlavy až k patě. Najdete ho zde na každém rohu. A levně. Malá lahvička vyjde na zhruba 50 korun. Bohužel, všechny jsou prý pančované. Spolu s výpravou dalších Čechů lačných suvenýrů míříme do arganové kooperativy - budovy, kde se vyrábí a prodává arganový olej a výrobky z něj. Tenhle je prý zaručeně pravý. Jeho výroba je dost náročná. Místní ženy rozbíjejí ořechy ze stromu argánie trnité (vypadají jako žaludy) a vybírají z nich jádra, která pak ručně lisují na předpotopním kamenném lisu. Na litr oleje je potřeba až 30 kilo ořechů a běžné ženě je trvá zpracovat zhruba pět dní. Jde o zdroj jejich příjmu i atrakci pro turisty. Lahvička 100 ml vyjde na 20 eur.

"Olej odtud je pravý, za ten dám ruku do ohně," říká nám náš delegát a ukazuje na zhruba šestnáctiletou dívenku mačkající ořechové jádro argánie. "Tady Ajša ho používá už šedesát let!" dodává a my se můžeme potrhat smíchy. Stejně jako desítky českých výprav před námi i po nás.

Ženy chodí v Maroku stejně jako v jiných muslimských zemích zahaleny. Většina má na hlavě šátek, najdou se ale i výjimky - třeba mladé holky v tílku a sukni, které si klidně spletete s Evropankami. Jiné jsou naopak ukryty v obřím černém hábitu. Jen oči jim svítí. Má domněnka, že se jich Dan lekne, je rychle rozcupována. "Mami, dobrej Batman, viď."

Maroko už několikrát podalo žádost o vstup do Evropské unie, ale neuspělo. No, nedivím se. Země je zaplavena korupcí, třeba takový řidičský průkaz zde získáte za pár hodin. Stačí se projet na plácku a dát učiteli pár dirhamů. Podle toho to na silnicích také vypadá. Šílená jízda bez pravidel. Červená na semaforu? Přechod pro chodce? Nezájem. Chaos panuje i v agádírském přístavu, ovšem po ugrilované sardince na všechno zlo světa zapomenete. Mimochodem, každá třetí plechovka sardinek ve světovém oběhu pochází právě z Agádíru.

Konec dovolené, zjišťuji novinky z domova. V Česku prý panuje houbové šílenství. Opravdu. Otevřu Facebook, odkud se na mě vyvalí plné košíky hub. Houby, houby, mraky hub. Odjíždíme domů právě včas. Plni houbového vzrušení. Ale odpočatí? No... Ehm... Jak bych to jen...

U letadla mě zdraví dobře naladěná "Bydžovská". Jako bychom se snad znaly léta. "Jé, jak si krásně cumlá prstíčky," vrní blahem nad uslintaným Jáchymem. "Jak se vlastně jmenuje?" - "Jáchym." - "A jak mu říkáte?" - "Jáchyme." Přikývne a z tašky vytáhne nafouknutý růžový podhlavník. To ještě netuší, že ho má tentokrát úplně zbytečně.

Čtěte dále

další zprávy