Kouzelníkem na lodi: od rolexek k batůžkářům

Málokteré povolání je tak atraktivní jako kouzelník na výletní zaoceánské lodi. Právě tak se už přes dvacet let živí Zdeněk Polách z Prahy. První plavbu absolvoval v devadesátých letech. "Rázem jsem se ocitl ve světě, který měl nádech určité exkluzivity, luxusu. Když jste se šel projít po palubě, tak měl skoro každý třetí člověk rolexky," vzpomíná na ni. V posledních letech se to ale podle něj mění a z tohoto typu dovolené se stává běžnější záležitost.

Jak se člověk vlastně dostane k práci kouzelníka na zaoceánské lodi?

Já jsem vyrostl v cirkuse a od počátku devadesátých let jsem jezdil po světě jako artista. Jako kouzelník jsem začal pracovat až později. Postupně jsem se rozkoukával a získával kontakty nejenom v bývalém Československu, ale i na Západě. A někdy v devadesátém osmém se mi ozvala agentura z Floridy, že by pro mě měla angažmá u společnosti Royal Carribean. To je jedna z největší společností, které se výletní plavby specializují. Nakonec jsem nastoupil na loď Vision of the Seas, která tenkrát patřila mezi tři největší výletní plavidla na světě.

Jaká byla ta první plavba?

Když jsem vstoupil na palubu poprvé, tak jsem byl jako omámený. Jako člověk s vlastním vystoupením jsem na rozdíl od běžného personálu byl v podstatě v postavení pasažéra, viděl jsem ostatní cestující. Rázem jsem se ocitl ve světě, který měl nádech určité exkluzivity, luxusu. Když jste se šel projít po palubě, tak měl skoro každý třetí člověk rolexky. Na představení tam lidé chodili ve smokingu, byl to zkrátka tak trochu jiný svět. Tam jsem byl ještě jako žonglér s desetiminutovým vystoupením. Pak jsem si ale řekl, že bude výhodnější mít vlastní představení. Teď se živím jako kouzelník.

ZEE PROMO from zeedeneck on Vimeo.

Jak vlastně vypadá život člověka, který na lodi pracuje?

Já mám trochu specifické postavení. Mám vlastní představení, takže se můžu volně pohybovat po celé lodi. V podstatě přes den buď zkouším, nebo ho prožiji jako turisté. O něco horší to má ostatní personál, například baletky nebo muzikanti. Ti jsou v pohybu omezeni. Třeba do posilovny mohou až v okamžiku, kdy je loď v přístavu a cestující na výletě na pevninu.

Jak tedy žijí oni?

Například jsou v kabinách minimálně po dvou. Moc volna nemají, musejí pracovat na sto procent. Třeba chodí minimálně dvakrát týdně na takzvané drily, kdy se cvičí pro případ nebezpečí. Dostanou ubytování, dobré jídlo, dobrý plat, ale v podstatě pořád pracují. Takže jsou rádi, když vypadnou v přístavu aspoň na chvíli z lodě. Také se u nich podle pozice liší i délka plavby.

A jak dlouho trvá u vás?

Nejdéle jsem byl na jedné lodi dvacet dva měsíců v kuse. Teď, protože představení se často na lodích obměňují, absolvuji na jeden "zátah" jednu nebo dvě jízdy. Takže týden, čtrnáct dnů, měsíc. Ale nesmíte si představovat, že během té doby vystupuju každý večer. Každý den se představení obměňuje. Byly i plavby, kdy jsem vystupoval jednou za tři týdny. To byla docela nuda.

Skoro dva roky v kuse na lodi? Nebylo to trochu ubíjející?

Mnoho lidí si myslí, že jsou cestující nebo i personál pořád na moři. Ale tak úplně to není. Režim je takový, že v osm večer vyplujete z jednoho přístavu a v osm ráno připlujete do druhého. Takže jeden den jste v Janově a druhý den třeba na Sardínii. Je to pestré, každé ráno jste někde jinde. Pravda je, že u týdenní plavby bývají i delší pobyty na moři, aby si to lidé užili. Například vyplujete z Tuniska a druhý den připlujete do Španělska, takže jste na moři třeba třicet šest hodin v kuse. Ale ani to nepoznáte, je tam docela dost aktivit, každou vteřinu se něco koná.

Jaký typ lidí většinou na ty plavby jezdí?

To se v posledních letech hodně změnilo. Když jsem začínal, tak nebylo tolik výletních lodí a pasažéři většinou patřili do vyšší příjmové skupiny. V poslední době se ale z toho stává masová záležitost, jezdí i lidé se středními příjmy. Vidíte tam dokonce i batůžkáře. Před patnácti nebo dvaceti roky tam lidé chodili ve smokingu, dávali si šampaňské. Nyní už chodí v šortkách.

Kdy přišel ten zlom?

Nastal už někdy v době, kdy jsem začínal, ale ten opravdový přelom začal někdy po roce 2000. Zkrátka tehdy, kdy lodě začaly mít více než tři tisíce pasažérů. Palubní vstupenky se cenově snížily o 300 procent. Ale samozřejmě ještě jsou lodě, kde lidé chodí v tom smokingu i nyní. Když chcete exkluzivní dovolenou, tak si vybírejte například podle velikosti lodě. Čím menší loď, čím méně pasažérů, tím větší exkluzivita. Samozřejmě počítejte s tím, že úměrně tomu vzroste i cena. Ale budete tam mít svého stevarda a nebudete stát ani jednou frontu na jídlo. Když je pět tisíc lidí na palubě, tak ať chcete nebo ne, ji stát budete. Podobně tomu na některých lodích je i u bazénů. Zkrátka byste měli vybírat podle více parametrů.

Jak bych tedy měl vybírat loď, abych se nespálil? Přece jenom z webu nebo letáku to člověk nepozná.

Každý člověk má jiné nároky. Já sám jsem zpočátku upřednostňoval obrovské lodě. Nyní jim ale říkám v angličtině picture taking cruise ship. Volně přeloženo lodě pro focení... Přijedete z dovolené a určitě uchvátíte všechny své známé nádhernými fotkami plnými luxusu... Teď bych upřednostňoval malé lodě, kde i personál je více osobní a na kterých si můžete "potykat" i s kapitánem. To se na velkých lodích nestane. Ale jak jsem již říkal, je to také otázka toho, jaký máte rozpočet a preference...

Jak často je možné potkat na podobných lodích Čechy?

Moc běžné to ještě není. Když jsem začínal, tak to většinou byli Čechoameričani, emigranti. A vlastně se to příliš nezměnilo. Za devatenáct let jsem potkal mezi pasažéry asi sedm lidi z Česka. A to samé je i mezi personálem. Čechů je tam strašně málo, a když už tam nějací jsou, tak pracují v kasinech.

Liší se nějak publikum v různých částech světa?

Teď, když dělám kouzla a chci, aby se lidé smáli, tak tam už rozdíl je. Ale u žonglování ne. Lidé chodí na představení proto, aby viděli něco neobvyklého. Nevědí, jak je těžké házet pět nebo sedm kuželů, ale odměňují někoho, kdo jim je sympatický, kdo jim ukáže něco zvláštního, výjimečného. Nejdůležitější je, abyste byli likeable, sympatičtí.

Takže nejsou žádné rozdíly mezi jednotlivými národnostmi?

Francouzi jsou dobré publikum, Rusové jsou dobré publikum, Němci dokáží ocenit, hůře Italové. Američani jsou dobré publikum. Ale je neprofesionální říct, že někde je špatné. To publikum si vytváříte vy sami. Když přijdu na loď, tak jsem entertainer, musím pobavit. Samozřejmě rozdíly jsou. Kdybyste si zapnul japonskou televizi, tak by vám přišla docela dětinská. Naprostá většina Asiatů je taková, jsou hravější, hodně se diví. Ale v zásadě je to všude stejné, lidé se chtějí bavit.

Říkal jste, že jste vyrůstal v cirkusu. Kdy to bylo?

Já jsem osmašedesátý ročník, takže v sedmdesátých a osmdesátých letech. Na rozdíl ode dneška tady po znárodnění byly tři cirkusy a státní podnik vás vždycky k jednomu z nich přiřadil. Takže jsem postupně vystřídal všechny tři. Projezdili jsme tenkrát celý východní blok, od východního Německa až po Mongolsko.

A jaké to bylo prožít dětství na cestách? To už jste vystupoval jako malý?

Ne, až od devatenácti. Většinou to probíhalo tak, že člověk ráno vstal a šel si projít okolí. No, a pak bylo vyučování. Tenkrát to fungovalo tak, že byla třeba škola v maringotce, kde bylo asi patnáct dětí různého věku a učitelka. V podstatě taková venkovská malotřídka. Případně jsme se přihlásili na pár dnů do místní školy. Také jsem hodinu nebo dvě denně trénoval.

Neošklíbaly se občas nad vámi místní děti? Třeba když byly v učebních osnovách místní napřed?

Já jsem se učil docela dobře. Nepamatuji se, že bychom v něčem zaostávali nebo byli napřed, že bychom v tomto směru nějak vyčnívali. Samozřejmě někde byli na nás lidi vlídnější, jinde ne. Některé děti se k nám sice chovaly jako ke komediantům, ale jinak mám jen pozitivní vzpomínky.

Většina lidí si z televize pamatuje Cirkus Humberto. Mě tam zaujalo takzvané zimoviště. To opravdu fungovalo?

Ano, dříve bylo v Horních Počernicích, kde bylo zázemí pro cirkusy. Tam se zimovalo. Dnes si ale lidé nemohou dovolit zahálet, takže se jezdí celý rok.

A změnily se cirkusy nějak?

Já už v nich nepracuji, odešel jsem pracovat do ciziny v devadesátém roce. Ale co vím, tak jsou menší než dříve. Také jich je o dost více. Jenom v České republice deset až patnáct. Konkurence je větší než před dvaceti třiceti roky. Ale uživit se z toho dá. Sice si nekoupíte lamborghini, ale na druhou stranu prožijete život bez stereotypu.

Čtěte dále

další zprávy