Čína: let k dračímu doupěti

Čínská provincie Jün-nan okupuje jihozápadní roh Číny.  Část jejího území patří historicky Tibetu. Jün-nan znamená doslova zvuk mraků. Pojďte se v nich proletět.

Pagody vypadají jako tři bílé kosmické lodě. Nejvyšší z nich měří 70 metrů, má 16 poschodí a je z devátého století. Další dvě jsou vysoké 42 metrů. Jedna z nich se podobně jako její italská praprapravnučka v Pizze naklání. O pagodě z Ta-li (Dali) svět ovšem moc neví.

Pagody vznikly spolu s buddhistickým klášterem v období království Nan-čao (617-902), ke kterému patřila i dnešní severní část Myanmaru. Jižní části Číny, zejména Jün-nanu, se někdy říkalo čínská Sibiř. Bylo to místo, kam císař posílal do vyhnanství své úředníky nebo neposlušné členy rodiny. Nan-čao, později vystřídané královstvím Ta-li, bylo pod kontrolou dynastie Tchang. Čínští císaři, kteří si pro sjednání pořádku na západě a severu sjednávali turko-mongolská vojska, požádali o pomoc i Kublajchána, Čingischánova vnuka. Ten ovšem království Ta-li ve 13. století na cestě k ovládnutí Číny smetl a v Pekingu založil novou mongolskou dynastii Juan.

Městečko s půvabnou starou čtvrtí dřevěných domečků a dlážděnými chodníky bylo známou zastávkou na Hedvábné stezce. Její jižní větvi mířící do Indie se někdy říkalo Čajová koňská cesta (Tea Horse Road). Spojovala  Jün-nan a Sečuán (S´-čchuan) přes Tibet s Indií. Karavany byly na jednotlivých zastávkách vždycky středem zájmu. Zajímaly místní obchodníky a majitele hostinců, kteří často dostávali přivezené zboží se slevou a mohli s ním obchodovat. Na horské stezce se naloženým koním všichni museli vyhnout, pokud nechtěli skončit s polámanýma rukama a nohama někde vedle cesty. Vzácné zboží omlouvalo jakékoliv srážky. 

Obchodní cesty měly pro rozvoj měst a jejich obyvatelstva obrovský význam. Kromě materiálního zázemí konfrontovaly lidi s odlehlými etniky a jejich kulturami a zároveň vytvářely prostředí pro sílící státní struktury už jen tím, že potřebovaly ochranu, alespoň základní pravidla pro vzájemnou výměnu zboží a schopné úřednictvo dohlížející na jejich plnění. Rozdíly mezi zeměmi, kterými buď probíhaly, nebo neprobíhaly obchodní cesty, vysvětlí mnohé dnešní politické problémy.

Batikuje celá rodina

Okolí Ta-li obývá etnikum Bai. Kromě své architektury a kuchyně tito lidé úspěšně rozšířili po celé Číně i umění batikování. Navštěvujeme podnik, kde barví celá rodina. Kdo neumí barvit, prodává.

Modrou barvu vyrábějí z rostliny nazvané banlangen (boryt barvířský - čínská rostlinka, která se dováží i k nám a používá se k výrobě léků). Ženy sešívají bílé plátno, které se obarví, vysuší a nitky se rozstříhají. Kromě modré barvy používají i hnědou až oranžovou barvu z jiné rostliny - kávovníku. Rodina nám předvede celý výrobní proces a my ho vášnivým nákupem dokončujeme. Ubrusy, tašky, sukně, lehké boty, vesty i košile, to vše je tady na výběr. Když odcházíme, rodinka musí uznat, že měla úspěšný den.

Život na jezeru

Bajové jsou podle některých údajů nejintenzivněji sinizovanou menšinou, jejíž počet  asi milion a půl je jedním ze šesti původních etnických skupin v oblasti. Pocházejí ze sino-tibetské skupiny národů.

Jejich historie i životy se odehrávají kolem jezera Erchai (Er-hai), sedmého největšího jezera v Číně. Hned po příjezdu si můžete najmout loďku a plout podél pobřeží. Moderní část Ta-li, jako je třeba obrovský stadion, reprezentuje Čínu energické přítomnosti. „Její tempo rozvoje nejde srovnat s ničím, co jsme dosud znali," tvrdí autor knihy Čína Inc Ted Fishman. Pohled z malého motorového člunu na hustě zastavované pobřeží to potvrzuje beze zbytku.

Bloudění v zakletém lese

Když jsem poprvé zahlédla majestátní hradbu kamenných stromů, vydechla jsem ulehčením. Kamenný les je skutečně tak ohromující jako na obrázku v knížce.

Kamenný les (Ši-lin) je přírodní úkaz, který vznikl klesáním hladiny pravěkého moře. Zanechalo po sobě kamenný svět a turisti sem dnes chodí „uvolňovat svou fantazii", jak říká naše romanticky naladěná průvodkyně Murphy. Všichni průvodci nám sdělovali svoje poangličtěná jména. Vůbec se mi to nelíbilo.

Fantazii tady skutečně můžete  zaměstnat na celý úvazek, i když uvidět ve skalách „Nosorožce hledícího na měsíc" chce ještě víc. Někde uprostřed procházek mezi kamennými zázraky je místo pro přírodní jeviště. Tancuje tam soubor etnické menšiny Sani. Turistům nabízí nejenom pohled na své hezké kroje, ale taky folklor. Připomíná v mnohém jednoduché tibetské variace. Sani jsou větví početnější skupiny I (Yi), ovládající kdysi jihozápad. Mají svůj jazyk, dialekty i vlastní historii panovnických rodů. Téměř všechny národy provincie Jün-nan vyznávají šamanizmus.

Za pozornost stojí místní stařík, který sedí na zemi a bafá z bambusové fajfky naplněné vodou. Je objemná a opřená o zem. Někde uprostřed je dírka a do ní zastrčená obyčejná cigareta. Průvodkyně mě přesvědčuje, že tento způsob kouření je neškodný.

Kunmingské lítání

Záplavy bílých ptáků na všech vodních hladinách hlavního města provincie Kunmingu (Kchun-ming) jsou pozoruhodné. Hejna racků prý přiletěla až ze Sibiře - chtějí přezimovat v příjemnějším prostředí. Jejich přítomnost má na atmosféru města jednoznačně romantický vliv. Procházka po parku Cchuej - chu (Cuihu), uprostřed kterého leží stejnojmenné jezero, je prohlídkou kypící čínské současnosti. Po hladině se v obrovských plastikových koulích kutálejí děti, dědečkové a babičky tancují za doprovodu svých amatérských hudebních skupin, jiní přežvykují něco ze zajímavé stánkové nabídky a zamyšleně sledují jezero. Je obklopeno vrbami a sjednocuje všechny, co si v neděli odpoledne vyšli na procházku. Na lavičkách sedí dvojice v objetí a někteří si láskyplně vzájemně čistí uši. Tento projev velkých citů vidím v Číně poprvé.

Pak kráčíme do nedalekého buddhistického chrámu Jüan-tchung (Yuantong). Je starý téměř 1200 let a postavila ho dynastie Tchang (vládla mezi sedmým až desátým stoletím). Za vlády jejích panovníků se buddhismus naplno aklimatizoval v čínském prostředí.

Chrám je rozsáhlý a plný lidí, kteří se uklánějí na všechny strany s obětními tyčinkami. Kolem se poslušně přesouvají skupinky v barevných etnických „uniformách" a já se zájmem studuju složité ženské účesy.

„Toužím si tady sednout a sedět beze slova celý den" , říkám tiše manželovi. „To bys, jak tě znám, určitě nevydržela", usmívá se ironicky. Má pravdu, kdo tady drží fotoaparát v ruce, nemůže meditovat, leda doma, nad fotkami. Před chrámem poprvé vidím dva čínské žebráky. Na rozdíl od svých indických kolegů nás nehoní. Prosí  pohledem. To působí.

Bronz nad zlato

Na programu máme ještě jeden chrám - Zlatý. Stojí v horách nad městem a  je největším taoistickým chrámem z bronzu. „Bronz je vzácnější než zlato", odpovídá průvodkyně na otázku, proč se jmenuje zlatý. To mi asi něco důležité v pohádce Bronz nad zlato ušlo. Chrám leží uprostřed veliké zahrady s rozkvetlými magnóliemi. Kvete tu vlastně všechno, i když se brzo ráno třeseme zimou.

Zlatý chrám dal postavit guvernér Jün-nanu, kterému se na tomto místě zdál sen o Lu Tung-pinovi. Lu Tung-pin je jedna z devíti nesmrtelných postav čínské mytologie, často zobrazovaná jako učenec s uměleckými sklony a slabostmi pro dobré pití a ženy. V chrámě se nachází i  dvacetikilový meč taoistické bojové hvězdy, Čen Wua, Dokonalého hrdinu. Ochraňoval císařskou rodinu i zemi od nepřátelských nájezdů zejména ze Střední Asie. Jeho lidská podoba je známá zhruba od 11. století, do té doby ho znázorňoval zvířecí emblém spletené želvy a hada.

Házíme ještě penízky do mramorové fontány  s malým lvem na dně a utíkáme vznést se nad obrovské jezero Tien k Dračím vratům, skýtajícím výhled z hory na široké okolí. Je součástí taoistických a buddhistických  chrámů v Západních horách a vylézt nahoru po úzké cestičce vysekané do skály je dobrodružství. Jako turista se tady celý den pohybujete jednoduše mezi nebem a zemí.

	Praktické rady:    • Nejvyužívanější je letecké spojení přes Bangkok nebo Peking. • Domácí čínské linky jsou levné, ceny letenek se pohybují od 30 do 70 dolarů na trase Kunming - Ta li - Li ťiang  - Si šua Banna. Z některých měst v Jün-nanu se létá i přímo do Bangkoku, nemusíte se vracet zpátky do Kunmingu. • Hotely jsou příjemné, ne ve všech se ale topí. V Li ťiangu (hotel Wang fu) začali třeba topit v půl deváté večer a skončili ráno v devět. Prakticky to znamenalo, že jsme v posteli do půlnoci čekali na teplo. Venku bylo tak 10 ˚C. Na druhý den jsme ale požádali o elektrické podušky a bylo to mnohem lepší. • Co se týče jídla, nečekejte moc evropských kombinací. Největším problémem pro nás byla absence chleba, rohlíků,  toastů nebo něčeho, co by pečivo ke snídani aspoň vzdáleně připomínalo. Nabídka se ale v Číně rychle mění, hotely se přizpůsobují. Stačí si ovšem se svými turisty, takže se příliš měnit nemusí. Jídlo v restauracích může milovníky čínské kuchyně zklamat svou jednoduchostí. Nezapomínejte, že rýže se v Číně podává až po jídle. Když si ji budete přát u masa a zeleniny, řekne se „mí-fá". Určitě vám porozumí. Mám to vyzkoušené. • Cena za týdenní zájezd, který byl ale „ušitý" cestovní agenturou podle mého přání spolu s vnitřními letenkami, hotely, jídlem (oběd a večeře) a vstupenkami stál málo přes 1 000 dolarů. Kurz byl v době našeho pobytu 7,27 jüanů za dolar.

Foto: Viera Langerová, Profimedia

Čtěte dále

další zprávy