Bor u Tachova: kdysi vyhlášené centrum hrnčířství

23.02. 06:00 | Autor: Vladislav Dudák

Asi osm kilometrů severovýchodně od Přimdy a 14 kilometrů jihovýchodně od Tachova leží půvabné město a místní železniční křižovatka Bor. Aby se tento Bor odlišil od dalších českých Borů, říká se mu běžně Bor u Tachova.

Ale pozor, několik stanic jižněji na trati Bor - Domažlice ještě leží Borek u Tachova (a to bez ohledu, že je tato ves od Tachova již opravdu pěkně daleko).

Dlouho se město nazývalo německy Haid, ale ve 2. polovině 14. století, kdy zde dočasně převládlo české obyvatelstvo, se mu také říkalo Bor Chodský. (Ať nás nemýlí značná vzdálenost od Domažlic s dnešním Chodskem. Kdysi bylo Chodů více a střežili naše hranice až daleko na sever k Chodové Plané; Bor leží přibližně uprostřed mezi těmito městy.)

Rovinatá krajina, jíž protéká Lužní potok, má dnes k borům daleko a v blízkém okolí města spatříte spíše na rybníky než na les. Dříve zde ale borové lesy, hojně se dodnes vyskytující kolem nedalekého Stříbra a Kladrub, jistě rostly. Možná byly vyklučeny nejen kvůli zemědělství, ale také spáleny v hrnčířských pecích, neboť Bor byl vyhlášeným centrem hrnčířství. K vynikajícím dílům zdejších hrnčířů patří například hliněný oltář Franze Schustera zhotovený pro kapli v Lomu u Tachova nebo figurální plastiky hrnčířské rodiny Pistlů. Ty jsou uloženy v muzejních sbírkách v Tachově a v Chebu.

Skokem dějinami

Iluzivní okno v kostele. Poddanské město vzniklo někdy ve 3. čtvrtině 13. století na důležité křižovatce Norimberské zemské stezky přes Tachov do Stříbra a dále na Prahu a na její důležité odbočce na Přimdu a Domažlice. Bylo založeno pány ze Skviřína, předky významného západočeského rodu Švamberků, v předpolí vodního hradu.

O sto let později, v roce 1369 získal Bor od své vrchnosti - Bohuslava ze Švamberka - městská privilegia a v roce 1602 mu císař Rudolf II. udělil městský znak; pány ze Švamberka v něm připomíná korunní štítek s vyobrazením labutě (německy der Schwan), umístěný mezi dvě věže městské brány. V roce 1318 bylo město vypleněno a poté bylo obehnáno hradbami, které však byly v 19. století zbořeny. Jejich malé zbytky se zachovaly v severní části města u tzv. Josefské branky a ve východní části za bývalým špitálem.

Městu značně uškodil oheň; vypáleno bylo na konci třicetileté války v roce 1647, zhoubné požáry je postihly v letech 1626 a 1841. Na konci druhé světové války, v květnu 1945, bylo město těžce poškozeno bombardováním a svou destrukční daň si vybrala i 50. léta. Přesto se město zachovalo jako hodnotný urbanistický celek s řadou vynikajících památek. Je proto zcela po právu, že v něm byla v roce 1992 vyhlášena městská památková zóna.

Dvě ohniska města

Bor u Tachova. Zámek. Dodnes si město Bor zachovalo dvě ohniska: občanské na vřetenovitém náměstí s radnicí a s monumentálním kostelem sv. Mikuláše uprostřed, a panské s rozlehlým zámkem a nedalekým areálem lorety. Přibližně mezi nimi se nachází areál bývalého gotického špitálu (přestavěn na obytné prostory) s kaplí sv. Jana Křtitele s pozdně gotickou sklípkovou klenbou a rodinnou hrobkou pozdějších majitelů města - Löwensteinů.

Hrad, zámek a Loreta

Samotný vodní hrad, chráněný vodním příkopem i složitým systémem okolních rybníků, založil před rokem 1263 Ratmír ze Skviřína. I když je dodnes jeho dominantou středověká obranná věž - bergfrit, svou původní podobu si jako celek nezachoval, protože byl na počátku 16. století rozšířen a přestavěn ve stylu saské pozdní gotiky. Z té doby se zachovaly i některé cenné sklípkové klenby. Tehdy zde pro Švamberky vznikla jedna z nejvýstavnějších a nejpřepychovějších pozdně gotických rezidencí v Čechách.

Následovaly renesanční úpravy a do dnešní romantické novogotické podoby byl hrad-zámek (včetně středověké věže) přestavěn za Löwensteinů v několika etapách v 19. století. tehdy byl kolem založen i romantický park. Dnes je zámek majetkem města, které se snaží postupně napravit škody, které utrpěl, když sloužil ve 2. polovině 20. století jako internát zemědělského učiliště. Věž bývá otevřena veřejnosti jako vyhlídka.

Východně od zámku stojí Loretánská kaple - jedna z nejstarších v Čechách, založená v roce 1685. Byla centrem slavných poutí k loretánské Černé madoně a tato tradice byla v současnosti obnovena (pouť se koná každoročně 8. září).

Náměstí a Mikulášský kostel

Kostel sv. Mikuláše. Na půvabném vřetenovitém náměstí stojí kromě několika dalších historických domů i městská radnice ze 17. století, hlavní dominantou náměstí je však bezpochyby městský kostel sv. Mikuláše, stojící na vyvýšeném podloží uprostřed jeho západní části.

Původně zde stával gotický kostel, založený před rokem 1282, k němuž byla v roce 1526 přistavěna mohutná hranolová věž. Ta jediná, byť snížená a opatřená barokní fasádou, se z gotického kostela zachovala. Samotný kostel byl totiž v roce 1738 zbořen a na jeho místě vznikl mezi lety 1739 a 1750 monumentální kostel nový - vrcholně barokní. Kdo byl architektem borského kostela není známo, ale je dost možné, že to byl vynikající západočeský architekt Jakub Auguston - umělecká kvalita stavby by tomu mohla nasvědčovat. Na konci 80. let a na začátku 90. let 20. století byl kostel skvěle restaurován a patří tak právem k vynikajícím ukázkám vrcholného baroka na tachovském okrese.

Bohatá vnitřní nástropní a nástěnná malířská výzdoba z 2. poloviny 18. století oslavuje světce sv. Mikuláše nejen jako onoho dobrotivého biskupa, ale také jako patrona lodníků (zobrazení lodi v mořské bouři, kterou utišil) a připomíná i jeho další četné činy a zázraky. Světec je vyobrazen také na monumentálním a velmi zdobném hlavním oltáři, kde ho jako patrona cestovatelů uctívali projíždějící němečtí kupci. Místní zemědělci zase uctívali zázračný gotický obraz Panny Marie klasové, jejíž šaty poseté pšeničnými klasy symbolizovaly jak matčino plodné lůno, tak úrodné pole.

V chrámu je také přechovávána černá Madona, přenášená v době pouti do Loretánské kaple. Zaujme nejen monumentální celek, ale i jednotlivé detaily výzdoby, mimi jiné freska zobrazující město Bor, ale také znázornění stavby babylónské věže nebo iluzivní freska s hochem vykukujícím z okna.

Foto: Vladislav Dudák

Autor: Vladislav Dudák