Stavby bourající stereotypy

02.01. 00:00 | Autor:

Rádi si věci zjednodušujeme, vytváříme si obrazy typických představitelů jiných zemí i toho, jak asi mohou bydlet. Čtyři rodinné domy, které navrhli renomovaní zahraniční architekti, však tyto zažité představy o jednotlivých národech bourají a ukazují, že i bydlení, jež nevychází z tuzemské funkcionalistickominimalistické tradice, má co nabídnout.

Futuristické Japonsko je obvykle spojováno s přelidněnými městy, malou plochou pro bydlení, hektickým životním stylem a vysokým pracovním tempem. Zcela jiný pohled na tuto zemi i její obyvatele nabízí dům, jenž stojí ve volné krajině s dalekým výhledem, bez přímých sousedů i potřeby obklopovat se zbytečnostmi.

Autor domu - tokijský architekt Shigeru Ban - se v poslední době věnuje konstrukcím z papíru a podobně nezvyklých materiálů. Jím navržený Picture Window House vyrostl na pozemku v Izu těsně pod vrcholem mírného kopce, který se plynule zvedá od pobřeží. V okolí není nic, co by mohlo rušit v překrásném výhledu. "Poprvé když jsem sem přišel, bylo mou odpovědí zarámovat tak báječný pohled na oceán. Stavba sama se pak stane jedním velkým oknem," vysvětluje tokijský architekt. Architektura domu by podle něho neměla bránit přirozenému proudění od moře, a proto od počátku myslel na zachování jeho pokračování napříč domem.

Celé horní patro tvoří zasklený dvacetimetrový hranol, pod nímž vznikl jeden velký otevřený prostor o rozměrech 20 x 2,5 metru, který jako pomyslné okno umožňuje působivý výhled na vlny oceánu.

Hra s cihlami

Němci bývají velmi často označováni za chladné pragmatiky. Tomu odpovídal i styl, který vznikl na tamní avantgardní designérské škole Bauhaus mezi dvěma světovými válkami a který v Česku našel označení funkcionalismus. Mnichovský architekt Andreas Hild však vykročil jiným směrem - ve svém domě použil snad všechno, co Bauhaus před osmdesáti lety zakazoval. Jeho přístup je tradiční, a přesto jsou výsledky moderní. V jím navržených domech lze nalézt zakódované motivy, které dokládají, jak si klient s architektem při navrhování užívali.

Podobně je to i s rodinným domem v Aggstallu, jenž leží ve volné krajině. Původně měl vzniknout na místě zchátralé usedlosti, kterou tvořily různé přístavby, nový rodinný domek s 300 metry čtverečními obytné plochy. Místní stavební úřad však má značný podíl na tom, že se navrhovaná stavba od rozměrů starého domu příliš neliší. Hřeben střechy se mírně posunul na jih, aby byl dům ze zahradní strany dobře osvětlen i v horním patře. Tato úprava také umožnila při zachování výšky hřebene dvě dostatečně vysoká patra. Vznikla tak asymetrická sedlová střecha s jednostranným přesahem, hledající oporu v místní typologii.

Dům je klasická zděná stavba z příčně děrovaných cihel s předezdívkou z plných cihel. Masivní je i konstrukce střechy: na nakloněný cihlový strop byla položena zateplená střecha. Pro krytinu byly vybrány už jednou použité dvoudrážkové tašky. Jejich nažloutlé zbarvení odpovídá tónu plavené fasády. Půdorys se shoduje s významem jednotlivých místností, které jsou řazeny podél dlouhé chodby. Dům spočívá na soklu z eichstättských vápenopískových cihel a rozděluje pozemek na zahradní část a vstupní část s garáží a příjezdovým dvorem. Nová fasáda je reflexí nepravidelnosti a hry světla tradičních omítek.

Dům inspirovaný obrazem

Postavu typického Američana si každý rychle vybaví a nepůjde o obraz příliš lichotivý. V přímém kontrastu k tomto názoru však stojí projekt newyorského architekta Stevena Holla, jehož filozofickou odrazovou plochu by mu mohl závidět nejeden evropský intelektuál. V roce 2001 byl časopisem Time označen nejlepším žijícím americkým architektem, "jehož stavby uspokojují ducha stejně jako oko". Holl doprovází každý svůj nový projekt příběhem široce překračujícím oblast architektury, jenž čerpá z místa, okolí i osoby uživatele.

Koncept dřevěného domu nazvaného Writing with Light House, který stojí na Long Islandu v New Yorku, vzešel inspirací z nedaleko stojícího ateliéru malíře Jacksona Pollocka. První návrhy vznikaly podle Pollockovy kresby "Seven in Eight" z roku 1949. "Vnitřek domu jsem otevřel směrem k zálivu. Severní výhled na Atlantik se domáhal uzavření jižní strany kvůli soukromí. Finální návrh do sebe zapojuje i vnitřní energii otevřeného rámu, skrz něj slunce kreslí linky," osvětluje Steven Holl. Pruhy denního světla se tak vpisují a dynamicky ohýbají vnitřní prostory podle denní doby.

Dřevěná rámová konstrukce je podobná pásům dřevěného plotu zabraňujícího tvoření písečných dun na pobřeží. Pokoje pro hosty víří kolem dvoupatrového obývacího pokoje. Z horního dvora je vidět oceán.

Moderna pro baletku

Mexiko - při zaslechnutí jména této země se Evropanům vybaví předkolumbovská civilizace, krásná příroda a levná pracovní síla pro jeho severního souseda. V této zemi však také žijí mladí a kvalitní architekti, jejichž stavby se mohou poměřovat s celým světem. Jedním z nich je zástupce nové mexické generace Michel Rojkind.

Zakřivená forma domu, podobná dvěma tančícím postavám, byla inspirována jeho uživatelkou - baletní tanečnicí. Stavba pojmenovaná Casa pR34 je situována na střeše stávajícího domu v Tecamachalcu. Do projektu totiž musela být zahrnuta stavba z pozdních 60. let, na níž leží nosná konstrukce nového domu pro majitelovu dceru. Proplétající se tvary pokryté červenými ocelovými pláty jsou umístěny v několika výškových úrovních. První hladina obsahuje kuchyň, jídelnu a společenskou oblast a druhá o polovinu snížená hladina pojímá televizní místnost s ložnicí.

Do návrhu byla zakomponována i střecha již existujícího domu s povrchem ze štípaných sopečných kamenů, jež slouží novému obydlí jako zahradní terasa. Akrylátové světlíky se proměnily v lavice a lehátka měnící barvu podle osvětlení uvnitř domu. Volba předkolumbovské flóry přidala terase na měsíčním výrazu. Vnější ocelové pláty, formované podobně jako auto v karosárně, jsou natřeny autolakem. Vnitřní strana válcované ocelové rámové konstrukce je obložena dřevotřískou natřenou bílou pryskyřicí. Mezi ní a ocelovými plechy je tepelná a akustická izolace.

Nelze si vytvořit jednoznačně ucelenou představu o tom, co se děje v cizině. Zahraniční architekturu, podobně jako tu českou, už dnes nespojují myšlenky umělecké avantgardy či politické diktatury do jednotícího slohu, jak tomu bylo v minulém století. Přestože vybraní autoři nereprezentují klasický obraz své země, nejsou ani outsidery, ani nejsou osamoceni ve svém snažení.

Autor: Petr Šmídek, redaktor serveru archiweb.cz