Zápisník labužníka 26/2006

26.06. 00:00 | Autor:

Před časem jsem viděl v německé televizi film o půvabné hospůdce Vignotto na ostrově Sant Erasmo v benátské laguně. Na tomto ostrově se pěstuje nejchutnější zelenina, zvláště pak artyčoky a chřest.

Majitelka hospůdky, šedesátiletá dona Gabriela, ve filmu vařila pro pár hostů tradiční lidové lahůdky - a já zahořel touhou ochutnat je. Místo malé hospůdky jsem ale našel turistickou továrnu podobnou McDonaldu: k domku byla přistavěna obrovská prosklená jídelna. Lodě sem denně dovážejí hordy turistů, převážně německých. Vaří se jen jedno menu, nikdo se vás na nic neptá, postaví před vás láhev nevalného vína bez etikety a nosí vám bez vyzvání talíře s podivnou směsí všeho možného. Zaplatíte 30 euro za všechno, tedy za čtyři chody včetně dezertu, víno a kávu.

Artyčoky byly sice výborné, ale celkový dojem mě téměř znechutil. Potom jsem se dozvěděl příčinu této změny. Jakmile se před pěti lety poprvé odvysílal v německé televizi onen film, začali turisté bombardovat donu Gabrielu žádostmi o rezervaci míst, všichni chtěli ochutnat její báječné artyčoky.

Rodina jim vyšla vstříc, hospůdku přestavěla a zbohatla. V Benátkách lze ovšem zažít i opačný případ: nejslavnější restaurace světa Harry`s Bar (vynalezli tam carpaccio a bellini) je pořád stejná, stejně dobře se tu vaří a dokonce i číšníci jsou stejní, některé z nich jsem tam potkal poprvé už při první návštěvě před třiceti lety.

Autor: Vláďa Žídek