Panelákovým lesem za výbornými nudlemi

02.08. 09:54 | Autor: Miroslav Macek

Návštěva restaurace hotelu Prestige se podobá návštěvě Znojma: záhy se nakazíte jakousi všudypřítomnou schizofrenií.

Znojmo je nejen město starodávné a bohaté, se spoustou nádherných památek a výstavných domů, ale také město značně poničené nemalým počtem panelákových a jiných příšerností i děsuplných zásahů. Hotel a restaurace Prestige jsou umístěny v pitoreskním paneláku na sídlišti a leccos v nich je ještě pod vlivem doby minulé. Skýtají ovšem i zážitky nečekaně libé.

ČTĚTE TAKÉ: Za Švejkem do Příbrami

K návštěvě mě s Petrou přivedla zmínka o kuchaři Radku Tesařovi, který léta vařil v dolnorakouských podnicích a ve Znojmě pak započal své podnikání s "vitální kuchyní", tedy takovou, která využívá místních a regionálních sezonních produktů a co nejčerstvěji je zpracovává na výbornou krmi.

Cesta panelákovým lesem k hotelu měla sice schopnost předem zablokovat trávení, ovšem přestavěný panelový dům v sobě nakonec skrýval restauraci prostornou, vzdušnou, částečně prosklenou a s venkovním posezením, kde zeleň téměř dokonale odblokovala sídlištní okolí.

Bar v hotelu Prestige. Také uvnitř byla spousta zeleně a jediné nevlídnosti sestávaly z umatlaných světlých potahů opěradel židlí (designérovi zřejmě nedošlo, že hosté odsouvají židle rukama), obrazů visících nakřivo, standardně příšerných plastových mřížek větrání a kamery na zdi přísně střežící případné hosty.

Ti zde ovšem, kromě nás, nebyli; teprve během naší večeře dorazily další dvě dvojice na venkovní zahrádku. Špatné to restaurační znamení.

Pohled do jídelního a vinného lístku vše napravil: výběr předkrmů, hlavních jídel i dezertů byl zajímavý a výběr převážně moravských vín ještě více (ač stále nechápu, proč většina našich restaurací letos nenabízí hlavně mladá vína ročníku 2009, jak bývá například v Rakousku již od května zvykem, ale vína starší, navíc většinou polosuchá).

Bar v hotelu Prestige. Schizofrenní pocit ovšem pokračoval: Petřino carpaccio z hovězí svíčkové s bylinkami a parmazánovými hoblinami (160 Kč) bylo skvělé, zvláště fenykl v bylinkách ozvláštňoval paletu chutí a vůní, můj zapékaný kozí sýr (70 Kč) doplňoval skvělý nakládaný pórek, leč miniaturní papírový ubrousek připomínal nádražní bufet.

Trochu suchou krůtí pečeni na špenátu doplňovaly výborné domácí nudle (145 Kč), avšak candát s vynikající bramborovou kaší s pastinákem a grilovanou paprikou s žampiony a sojovými klíčky (180 Kč) rozhodně nebyl čerstvý (a jak by také, při té návštěvnosti, mohl být).

Dvěma nudícím se číšníkům nebylo při servírování pokrmů co vytknout, ovšem za celý večer jednou jedinkrát nedolili vodu či víno; neuvěřitelné! Tiramisu na ragú z lesních plodů (70 Kč) i citronový jogurt s marinovaným pomerančem (60 Kč) vzhledově i chuťově zcela splnily očekávání, ovšem ke konzumaci jsme obdrželi jen dezertní vidličku, jíž jsme zbytek moučníků lovili po talíři, a před napitím jsme si utírali ústa do ubrousku se stopami předchozích chodů, neboť ani ten nám lelkující číšníci nevyměnili.

Na závěr jsme si na přívětivé terásce dali skleničku správně vychlazeného sektu, servírovanou však bez jediného podkládacího ubrousku rovnou na hrbolatou kamennou desku stolku. Dopijeme, odcházíme potěšeni i otřeseni zároveň a říkáme si: byla by to výborná restaurace, kdyby k rakouské kuchyni přibyli také rakouští číšníci a rakouské stolovací zvyklosti. Pak by určitě dorazili i hosté s rakouským přístupem k pohostinnosti.