Zdravotnictví naruby. Místo mzdy lékaři za práci platí

01.08. 18:07 | Autor: Marek Přibil

Mnozí zaměstnanci si stěžují na platové podmínky. Nakonec ale mohou být ještě rádi, jestliže nějaký ten stabilní "flek" vůbec mají.

Míněno teď tak, že ne každému dnes přistane měsíc co měsíc na účtu mzda v plné výši, a vztaženo samozřejmě i k rostoucí nezaměstnanosti, kdy se výdělek hledá opravdu těžko. Práce je v současnosti zkrátka vzácná. Své o tom vědí nejen lidé bez místa, nýbrž i ti, kteří od organizace či společnosti, pro níž pracují, nedostanou ani korunu, a dokonce jí ze své vlastní kapsy platí měsíčně nemalý finanční obnos, aby u ní mohli od rána do večera makat jako mourovatí.

Kdo že jsou ti naivové, kteří doposud nepochopili zásadu, že za odvedenou dřinu náleží mzda, a nikoli naopak? Odpověď je překvapující: vysokoškoláci, nadto doktoři, k tomu všemu medicíny; třeba ti z nich, co se rozhodli specializovat se na léčbu psychiatrických onemocnění u dětí, což je jeden z nejtěžších oborů. A to jsou přitom na trhu práce žádaní jako málokdo. Tak jak je to tedy možné?

Nejprve zmiňme, že v Česku sužují duševní obtíže 13 až 14 procent chlapců a děvčat, byť podle vedoucího subkatedry dětské a dorostové psychiatrie Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví profesora Iva Paclta jde jen o střízlivý odhad. Například úzkostmi či hyperkinetickou poruchou (ADHD), projevující se hyperaktivitou, impulzivitou a poruchami pozornosti, trpí jen v Česku na 20 tisíc dětí. Pouze zlomek z nich se však dostane do ordinace pedopsychiatra; neléčená porucha přitom ústí ať už v asociální chování, častější závislost na drogách, anebo zapříčiní narušené sociální vztahy.

Ministr zdravotnictví Martin Holcát Tato smutná bilance je dána více než nezodpovědností rodičů rovněž tím, jak málo je v tuzemsku pro děti psychiatrická péče dostupná. To je vedle shora uvedeného důvodu, tedy velkého počtu pacientů, další příčina sílící poptávky po těchto chybějících specialistech. Uveďme konkrétní příklad: doba dojezdu do ambulance pro dospělé činí 45 minut, do dětské psychiatrické ambulance 180 minut, do léčebny pak dlouhých 240 minut. Mnohdy je přitom opravdu nutné řešit případy, kdy je nezbytná bezprostřední pomoc lékaře; může jít o děti po sebevražedném pokusu či o pacienty s psychotickým onemocněním (schizofrenií a tak dále).

Čili poptávka je silná, povolání pedopsychiatra by mělo být tudíž atraktivní a skvěle placené. Kde je tedy chyba, že jich je tak málo a že musí za svoji práci místo mzdy sami platit?

Za nedostatkem pedopsychiatrů lze vidět zvláště to, že ve většině zemí Evropské unie je na rozdíl od Česka dětská psychiatrie samostatný obor, kdežto v tuzemsku je nutno nejprve absolvovat atestaci z dospělé psychiatrie. Pak musí lékař získat praxi v dětské psychiatrii a až nato může složit atestaci. Připočteme-li šest let studia všeobecného lékařství na lékařské fakultě, stát se pedopsychiatrem tedy trvá třináct až čtrnáct let.

Další problém spočívá ve finančních možnostech samotných nositelů titulu doktor medicíny. Chtějí-li se věnovat psychiatrii a později pedopsychiatrii, musí totiž v rámci takzvaných kmenů (dříve koleček) absolvovat před atestací dlouhodobější praxe v různých oborech, kupříkladu na interně. Za tuto každodenní práci (či spíše dřinu) však žádný plat často nedostanou. Naopak musí nemocnici sami zaplatit, že v ní mohou pracovat. Ze svého si obvykle hradí i nezbytné kongresy (vstupní poplatky na ně) a potřebnou literaturu. V konečném součtu jde o desetitisíce korun ročně.

Příčinou tohoto stavu je fakt, že na rozdíl od lékařů s jinými specializacemi, jsou zaměstnáni v psychiatrických léčebnách (nově psychiatrických nemocnicích) a ty nemívají svá vlastní specializovaná oddělení (internu, neurologii, chirurgii atd.) jako běžná zdravotnická zařízení. Nemohou tudíž praxe absolvovat na domácím pracovišti a léčebny nemají peníze, aby je za ně uhradily.

Ti, kterým zaměstnavatel pracovní stáže zaplatí (jde například o chirurgy, kardiology), se zase ocitají v právní nejistotě. Musejí podepisovat smlouvy, jež jsou ve vzájemném střetu. Často je to po nástupu do prvního zaměstnání pracovní smlouva na dobu určitou, konkrétně na rok, ale vzápětí jsou nuceni podepisovat i kvalifikační dohodu, která je svazuje s nemocnicí až na deset let. Touto druhou smlouvou se nemocnici upisují pod hrozbou až půlmiliónové finanční sankce, že z ní neodejdou pět let do a dalších pět let po složení atestace. Cena za to, že si "kolečka" nemusí hradit sami.

Není proto žádný div, že Česko mladí lékaři opouštějí, že je akutní nedostatek dětských psychiatrů a že vycházejí studie (jako naposledy letos v dubnu), které uvádějí: Psychiatrická péče je u nás svou strukturou nejblíže zemím bývalého Sovětského svazu a Balkánu a nejvzdálenější vyspělým zemím západní Evropy.

Skutečnost, že z šesti miliard korun, které by měla dostat Česká republika v letech 2014 až 2020 z EU na reformu psychiatrické péče, budou zhruba čtyři miliardy využity na modernizaci psychiatrických léčeben a nemocnic s psychiatrickou péčí a na budování komunitních center (čili půjdou do stavebnictví), ani současnému stavu, ani dětským pacientům moc nepomůže.

Foto: Robert Sedmík

Autor: Marek Přibil