Volby jsou naše!

13.10. 09:11 | Autor: Martin Hekrdla

Na cestu k volbám nás vykladači světa vybavili upozorněním, že si nemáme plést žánry. Že kraj je kraj a žádná republika, pro niž se sestavuje způsob vládnutí ve volbách do sněmovny. A že koneckonců i ti senátoři mají být především osobnosti, nikoli deriváty stranických sekretariátů. Vykládají nám o vymletých silnicích, penězi naplněných krabicích a mastných regionálních schodcích. Jako kdyby jedno, druhé ani třetí vůbec republikovou politiku - navíc s evropským rozměrem - ke své ohavné existenci nepotřebovalo. Jako kdyby jedno, druhé i třetí nebylo až příliš často celostátní politikou podmíněno...

Tyto volby jsou zcela samozřejmě referendem o vládě Petra Nečase. Ve všech zastupitelských demokraciích, hodných toho jména, se občané přes regionální urny vyjadřují povýtce k ústřední vládě. Je to stejně běžné jako například skutečnost, že odbory nikde nejsou neutrální "podnikovou inspekcí", která nevnímá - nemá vnímat, vysvětlují nám titíž vykladači - rozdíl mezi levicí a pravicí, mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Máme věřit, že pracovněprávní agenda nepřerůstá v obecně sociální. A že regionální volby nejsou nástrojem k účasti na tvorbě státní politiky vůbec.

"Konec úspor, velí (Mezinárodní) měnový fond", zněl jeden z titulků na přední straně pátečních českých novin. Když se tohle hlásá zdálky a shora (navíc z instituce, která úsporné politiky sama vymyslela a desítky let tvrdě vymáhá), proč bychom při první příležitosti - zblízka a zdola - neměli chtít úspory aspoň spravedlivěji rozložené, když už ne zcela ukončené (což ani MMF jistě nežádá)?

Všichni dobří krajané, kteří se už zvedli či ještě zvednou z gauče, volí v těchto dnech s vědomím, že případný debakl ODS může smést premiéra Nečase z čela strany už počátkem listopadu, povzbudit všechny "rebely" a odstředivé síly, otřást vládou a přiblížit zemi k předčasnému (ve skutečnosti k přenošenému) boji o sněmovnu. Vědí to všichni dobří oranžoví až rudí (a tací podobní), vědí to všichni dobří modří všech odstínů - a volí podle toho, i kdyby se znalci politična rozkrájeli. Žádný Rath, Šiška nebo Dalík nemohou podstatně ovlivnit referendum o vládě pod vší kritiku, referendum o poměrech dvojího lokte. Sociologové z terénu hlásí už dlouho, že novináři skandální kauzy velmi přeceňují

Pravá barva hrozby

Další zažranou volební agendou je polní strašák komunismu. Letos prý "hrozí", že komunisti se zmocní alespoň jednoho kraje, že KSČM posílí na úkor ČSSD a že se vynoří z nebytí "stará dobrá" KSČ v čele s Miroslavem Štěpánem; to je ten pan soudruh, proti němuž v listopadu 1989 dělníci v ČKD skandovali "My nejsme děti!" Bojíme-li se ovšem Filipa s Kováčikem - třeba kvůli stalinskému lapidáriu mládežnických gottwaldovců či poslanecké semelovštiny -, potom jsme se těmi dětmi mezitím stali.

Předseda klubu KSČM Pavel Kováčik v neděli u Moravcova televizního stolu rozvinul prapor revoluce takto: V každé vládnoucí koalici, "ať je to kterákoliv", je třeba "najít určitý kompromis a ten kompromis také prosazovat". Naše dětičky míní, že kdo v tom neuslyší výstřel z Aurory, musí si povinně vytřít maz ze svých špinavých uší. Druhá Kováčikova revoluční teze zněla, že předseda hlavní vládnoucí strany se má sejít s předsedou hlavní strany opoziční a dohodnout se na základních parametrech a zákonech daného volebního období. "Říkalo se tomu opoziční smlouva. Já ji nechválím, ale ta stabilita tady byla," prohlásil Kováčik. Kdo v tom v Česku nezaslechne řvoucí dav při útoku na Zimní palác, ba konec světa, je nejen hluchý, ale asi i blbý anebo (Putinem?) navedený.

Takto vymezené "nebezpečí", tahle slepota na jedno oko může vyústit ve vážný omyl s praktickými dopady. Zatímco se totiž celá Evropa obává extrémní pravice, u nás je každý hned poučován, že v Česku hrozí levý generalisimus, nikoli pravý fýrer. Jako by žádná vazba mezi ctihodnými konzervativci, pomatenými národovci a zahnědlou ulicí už nyní neexistovala. Jako kdyby to nebyli italští fašisté, kteří v roce 1921 vyhlásili boj "progresivnímu a konfiskačnímu zdanění", údajné "fiskální demagogii". Jako kdyby americký profesor Robert O. Paxton, specialista na fašismy, už světu nesvěřil své pevné zjištění: "Strach byť jen z pomyslné komunistické revoluce dokázal mobilizovat konzervativce (ke spojenectví s fašisty), jako kdyby k ní už skutečně docházelo."

Dobyté právo

Za další velký problém těchto voleb jsou pokládáni - nevoliči. Ano, pořád tvoří "nejsilnější stranu". Některým stranám to vyhovuje a politologové chlácholí, že míra neúčasti vyjadřuje vlastně spokojenost. Nejhorší jsou prý mobilizační štáby, víření bubnů a disciplinovaný elektorát, který k urnám napochoduje jako do války. To přece vždy svědčí o napětí ve společnosti. A napětí je fuj.

Těmto výkladům odporuje - ve výsledku (v neúčasti) však přihrává - postoj mnoha lidí, kteří jsou přesvědčeni, že se "jim" (těm nahoře) na ty "jejich" volby mohou vykašlat. Někteří intelektuálové doporučují trhat kandidátky, a tak zneplatňovat nejen hlas, nýbrž i režim. A podobné voloviny.

Je to jinak. Tak úplně ani převážně "jejich" volby - tyto i jakékoli jiné - přece nejsou. Kapitalismus nevznikl jedním vrzem s volebními urnami. Žádná z dnešních vyspělých demokracií neměla všeobecné volební právo před rokem 1900. Bylo zdola vybojováno. Umíralo se za ně v takzvaném masakru Peterloo v roce 1819 a chartistických kampaních 1838-1859 v Británii, v evropských revolucích 1848, v Pařížské komuně roku 1871, v belgické generální stávce z roku 1893, v bojích za volební právo pro ženy i v americkém hnutí za občanská práva z 50. a 60. let.

Abychom se ke svobodným volbám mohli v listopadu 1989 bez námahy prozvonit klíčemi, museli jiní vést 150 let občanské války také se svými vlastními konzervativci i liberály. Nejvíce zákonů o všeobecném volebním právu bylo přijato v letech 1917-1921. Vedlejší produkt poválečné revoluční vlny? Ozvěna hrůzy z opravdových bolševiků? Buď jak buď, jedno je jisté: jsou to naše volby.

Foto: ČTK

Autor: Martin Hekrdla