Váchal povržený a povznesený

08.07. 05:15 | Autor: Jaromír Slomek

Studeňany na Jičínsku, jak je Váchal nakreslil roku 1936. Žil tam od roku 1940 až do smrti v roce 1969.

Sotva skončila objevná váchalovská výstava v Chebu, už je tady další, tentokrát v Blansku (od 30. 6. do 2. 10.). Ale zcela jiná, nikoli přenesená ze západních Čech na jižní Moravu. A do toho ještě vyšla velká monografie, práce Hany Klínkové nazvaná Josef Váchal / Kniha vzpomínek. Umělec, jenž zemřel roku 1969, je ve 21. století živější než kdy dříve.

Váchal napsal tři roky před smrtí v soukromé korespondenci: "Našinec dneska nestojí za halíř a pozornost - kdo dnes o V. ví? - jsem vyvržen ze středu společnosti normálních lidí, křest socialismu přijavších. A proto nechte 82letého blázna v tichu a klidu odejít ke všem čertům, s nimiž tak rád koketoval. Neboť co není, teprve bude. (...) Dříve musí být povržen, aby mohl být povznesen." Stalo se.

Svazek Josef Váchal / Kniha vzpomínek (Arbor vitae societas v Řevnicích a Památník národního písemnictví v Praze ve spolupráci s Galerií výtvarného umění v Chebu, 375 str.) není katalogem chebské výstavy, ačkoli k ní byl vydán, spíše jde o Váchalovu biografii v obrazech. Literární historička - a kurátorka chebské výstavy - Hana Klínková do ní soustředila velké množství chronologicky uspořádaných fotografií (zachycují Váchala a lidi, kteří prošli jeho životem, vedle toho jsou zde reprodukovány i snímky, jež Váchal, po dlouhá léta zanícený fotoamatér, sám vytvořil), dokumentů, map, plánků i umělcových kreseb a rukopisných záznamů. "Z větší části," připomíná autorka, "jde o méně známé či dosud nepublikované materiály."

Kniha vzorně graficky připravená Martinem Pivrncem je branou do Váchalova vnitřně tak bohatého světa. Můžeme jím putovat od začátku do konce, pást se očima na obrázcích a číst si jen jejich popisky, eventuálně krátké komentáře k nim (promyšleně vybrané nejen z Váchalových textů), v takovém případě postupujeme od července roku 1881, kdy Váchalův budoucí otec nakreslil tužkový portrét Anny Váchalové, jíž se 23. září 1884 "Pepíček od Alšů", jak bude chlapec zván u prarodičů v Písku, narodí (v křestním listě bude rubrika Otec proškrtnuta; mít příjmení po svém zploditeli, jmenoval by se Josef nikoli Váchal, nýbrž Aleš - jako jeho slavný příbuzný Mikoláš), až po 5. květen 1969, kdy vznikl poslední Váchalův fotografický portrét: zduchovnělá tvář starce nad hrobem na nás hledí už jakoby z druhého břehu, smrt přišla pět dní nato.

Snímek z pohřbu, na který přijel i malíř Jan Zrzavý, máme v paměti odjinud, zde ho kupodivu nenajdeme, místo něj knihu uzavírá fotografie studeňanského dobrodince Josefa Korose, který o starého a nemocného Váchala přátelsky pečoval; ač o čtrnáct let mladší, přežil svého souseda jen o pár týdnů.

Anebo jinak. Nepůjdeme hned po obrazové náplni knihy (ta je ovšem neodolatelně přitažlivá) a poctivě přečteme vše, co Hana Klínková napsala na stránkách 33 až 87 jako nepominutelný úvod k tomuto Váchalovu multiportrétu.

Úvodní kapitolu svého výkladu věnovala autorka Váchalovu sešitu nazvanému - dobovým pravopisem - Denník 1905 / Kniha vzpomínek. Ten stojí na začátku její monografie, ještě před textem, o němž je řeč. Zvláštní útvar, koláž fotografií, navštívenek, novinových výstřižků, útržků z korespondence a rukopisných upřesnění, na Váchala leccos prozrazuje, například na jedné stránce soustředěných, očíslovaných a letopočtem opatřených dvacet ženských jmen možná skrývá tajemství jeho milostného hledání v letech 1901-1905 ("Vaše milující Lujz"), zatímco dva inzeráty uveřejněné tehdy v dobovém tisku jsou velmi výmluvné: "svérázný malíř" činí "nabídnutí k sňatku" ženě, "která život svůj kráse, umění i meditaci zasvětila", respektive "mladý umělec" se chce "za účelem sňatku" seznámit "se zámožnou dámou".

Další kapitoly se vracejí do 80. let devatenáctého století, odkud nás přenesou do století dvacátého, jemuž Váchal patřil především, ne však ono jemu. Tím "jeho" stoletím je až jedenadvacáté.

Paní Klínková dohledala všechny "Váchalovy pražské adresy" (v letech 1885-1940 jich bylo celkem devět), snažila se zmapovat i všechny výlety a výpravy, bylo jich však tak "velké množství", že jejich soupis raději označuje za "spíše výběrový, a tím i kusý".

Když toto všechno soustředěně přečteme, můžeme se ponořit do moře obrázků. Do úžasného, fantastického světa muže, jehož jméno už z dějin českého umění nezmizí - Josefa Váchala.

Foto: archiv

Autor: Jaromír Slomek