UJAK, prověrka českého školství

05.02. 17:54 | Autor: Vladimír Barák

Čím více studentů na soukromé škole, tím více vybraného školného.

Stav na Univerzitě Jana Amose Komenského v Praze (UJAK), největší soukromé vysoké škole, je prý natolik tragický, že Akreditační komise sáhla k extrémnímu kroku. Po ministerstvu požaduje zavření školy. Přes pět tisíc studentů je v ohrožení. Proč však situace musela zajít tak daleko?

První problémy provázely soukromou školu už od jejího vzniku v roce 2001. Kvůli liberalizaci vysokého školství a s tím souvisejícím boomem soukromých vzdělávacích institucí se univerzita nenápadně rozšiřovala a rozšiřovala. Razila princip masovosti s takovým úsilím, až se z ní stal moloch s desítkami studijních oborů a desítkou tisíc studentů. Dodnes tu stačí, když zájemce zaplatí školné, a rázem se z něj stává vysokoškolský student. Podobně funguje naprostá většina soukromých škol. Jenže ty se zpočátku držely zkrátka a množství přijatých uchazečů z převážně kapacitních důvodů omezovaly. Řada z nich se následně velmi úzce specializovala. Ne však UJAK. Škola si prostřednictvím řady mnohdy nesourodých studijních oborů vytvořila početnou základnu studentů, kteří o své alma mater šířili reference, že tady se jednoduše nikdo nezapotí. Legendy o nízké náročnosti vedly k tomu, že se univerzita v konečném důsledku v mysli celé jedné generace studentstva zapsala coby zhmotněný sen.

Čím více studentů, tím více peněz za vybrané školné, platí u soukromých vysokých škol. Zároveň ale platí, že čím více je studentů, tím více musí být i učitelů, kteří se jim věnují. A kvalitní pedagogové stojí velké peníze. Možná i to je jeden z důvodu, proč UJAK na své personální zabezpečení takřka rezignovala. Podle zjištění Akreditační komise vychází na univerzitě na jednoho učitele v pracovním poměru až šedesát pět vedených závěrečných prací. To nemá obdoby. Prorektor školy Petr Kolář to v rozhovoru pro Českou televizi označil za nesmysl. Realitou je prý maximálně dvacet vedených prací. I to je ale extrémní číslo. Veřejné a státní vysoké školy se snaží dodržovat pravidlo maximálně deseti vedených kvalifikačních prací na učitele. U vyššího počtu může pedagog jen těžko zaručit, že je povede odpovědně k zajištění požadované kvality na daný stupeň studia.

Proč ale komisaři zasáhli až teď? Pravda je, že školu se snažili regulovat i v minulosti. Vždy však narazili na nechuť ministerstva univerzitu jakkoli sankcionovat. Řada lidí si ještě může vzpomenout na období, kdy školství vedl Josef Dobeš. Ten s Akreditační komisí válčil na všech možných frontách a takřka každý návrh jí nekompromisně vracel. Na UJAK přitom studovala jeho nejbližší asistentka. Tak blízká, že za ni údajně napsal i seminární práci do školy.

Jenže vedení ministerstva se změnilo. Komisaři svou žádostí o odebrání státního souhlasu Komenského univerzitě působit jako vysoká škola testují, zda současný ministr Marcel Chládek myslí vážně, že chce zreformovat a zprůhlednit české vysoké školství. Ministr v ČT prohlásil, že pokud komisaři dostatečně doloží zásadní nedostatky nalezené u univerzity, že jejich doporučení bude respektovat. Tím prokázal, že alespoň zčásti naslouchá odborníkům, ne pouze schopným lobbistickým skupinám, které měly za vlády jeho předchůdců vždy na ministerstvu školství dveře otevřené.

Hrozbu, že koncem školy poškodíme tisíce studentů, je nutné brát vážně. Nezapomínejme ale, že tito studenti museli vědět, jakými skandály si škola v minulosti prošla a i dnes prochází. Svolávat demonstrace a protesty před sídlem Akreditační komise, jak se o to někteří studenti aktuálně snaží na sociální síti Facebook, je nedospělé. Prozíravější by bylo demonstrovat přímo před vlastní školou. A možný slogan na transparent? "Chceme kvalitu!" Protože ta by měla být cílem nás všech. Nebo snad ne?

Autor: Vladimír Barák