Trest za "smíšené manželství"

24.06. 05:54 | Autor: Jaromír Slomek

Obrázek Ondřeje Sekory z pracovního tábora. Repro Deníky Ondřeje Sekory 1944-1945.

Od října 1944 do dubna 1945 byl novinář, ilustrátor a spisovatel Ondřej Sekora (1899-1967) internován v nacistických pracovních táborech; jeden je na území dnešního Polska, druhý byl a zůstává v Německu, lokalizace však není důležitá. Deníkové záznamy a kresby z oné kruté životní epizody čekaly na zveřejnění přes sedmdesát let. Teď v nich můžeme s pohnutím listovat.

Protože Sekora nevyslyšel oficiální výzvu a nerozvedl se s židovskou manželkou (tu čekal Terezín tak jako tak), nastoupil do pracovního tábora - dokonce o čtyři měsíce dříve než ona do ghetta. Syn Ondřej, nacistickou terminologií "míšenec 1. stupně", pobýval u příbuzných v Jevíčku. Nakonec všechno dopadlo dobře - celá rodina se po válce šťastně setkala.

Editor Ondřej Müller (jenž velkoryse ponechal nejen nesprávnou interpunkci, ale i zkomoleniny "Euve" a "Aljachin") měl k dispozici dva sešity - jeden s deníkovými zápisky, druhý s kolorovanými kresbami. Spojil je do jedné knihy a nazval ji Deníky Ondřeje Sekory 1944-1945 (nakladatelství Plus ve společnosti Albatros Media, 172 str.). Jde o záznamy povýtce privátní, tedy takové, na jejichž zveřejnění autor v době jejich vzniku pravděpodobně nepomýšlel a o jejich knižní edici asi ani později neuvažoval (Sekora se k nim sice, jak patrno podle rukopisu, vracel, naposledy v roce 1963, avšak nabídnout je čtenářskému publiku nemínil). V tom se liší od Reportáže psané na oprátce, vytvořené v podmínkách zřejmě tvrdších. Fučík své motáky koncipoval od počátku jako literární dílo, ač netušil, jak rozsáhlé nakonec bude. A stěží ho napadlo, že klíčovou pasáž (přiznání, že při výsleších nemlčel) budou jeho soudruzi úzkostlivě zatajovat od prvního vydání (1945). Musel padnout komunistický režim, aby Reportáž konečně vyšla v necenzurované podobě; v roce 1995 však už málokoho zajímala.

Ale zpátky k Sekorovi. Být to zápisky někoho neznámého, sotva by se dočkaly zveřejnění. Nejsou literárně silné, přirozeně nemohou být ani zábavné a hravé, i když komické rysy tragických situací vnímal bystrý pozorovatel citlivě, smysl pro černý humor mu nescházel. Cena těchto skic spočívá v tom, že s úsilím o faktografickou přesnost dokumentují jeden konkrétní lidský osud drcený první ze dvou totalit, s nimiž se Sekorova generace setkala; té většinou vzdorovala, zatímco onu druhou často pomáhala nadšeně budovat - redaktor "masarykovských" Lidových novin v tom nebyl výjimečný, do služeb komunistické diktatury se po únoru 1948 zapojil docela vroucně, důkazem buďtež blbé protiamerické agitky O zlém brouku Bramborouku či Ferda Mravenec ničí škůdce přírody.

Zveřejněné zápisky - a koneckonců i kresby - svědčí o tom, že jejich autor nepropadl malomyslnosti ani panice, situaci viděl realisticky a podle toho i jednal. Například zastávku vlaku při převozu do pracovního tábora v Osterode zaznamenal takto: "Dopoledne zase poplach, veliké svazy jistě letěly nad námi. Měli jsme povolenou srací zastávku v lese. Širhanzl se vyslovil, jak prý je to ohavné, že prý sereme jako psi. Jaký to úžasný oddech, jaké to osvěžení být dvě minuty mimo vagon, mít kolem sebe volný prostor a vzduch a udělat trochu pohybu." Naději na přežití posilovalo i vědomí, že jiní jsou na tom ještě hůře: "Ve stanici v Eisleben jsme byli asi až do druhé hodiny do rána. Večer jsem se hned stočil do špíny na zem a podařilo se mi spáti spánkem beze snu až do dvacáté třetí hodiny. Přece jen jsme to měli lepší než uprchlíci polští a ukrajinští, které jsme viděli v Lipsku na docela otevřených vozech mezi součástkami strojů a nábytku jen tak pod nepromokavou plachtou. Byli už 4 neděle na cestě."

Každý den v takovém táboře musel být ponižující, provoz v něm systematicky pošlapával lidskou důstojnost. I bezděčný výrok německého dělníka v kamenolomu deptal morálku zotročených mužů: "To vás měli doma rovnou zastřelit než vás sem posílat na práci!" Jak prázdné a studené je ve srovnání s prožitými hrůzami oficiální dobrozdání Rady židovských náboženských obcí z roku 1965: "Na základě evidenčních záznamů z doby okupace (tzv. 'seznamu árijských manželů židovských žen') sdělujeme, že Ondřej Sekora, nar. 25. 9. 1899, redaktor a spisovatel, tehdy bytem v Praze (...), podléhal některým nacistickým nařízením a omezováním politického i hmotného rázu. S pozdravem: Míru zdar! Doklad pro čs. úřady."

Foto: archiv

Autor: Jaromír Slomek