Těžké chvíle, těžké dny

27.11. 06:00 | Autor: Jaromír Slomek

Skica Josefa Čapka z Buchenwaldu. Z knihy Gedichte aus dem KZ.

Motáky Josefa Čapka, vydávané u nás od roku 1946 pod názvem Básně z koncentračního tábora, jsou asi tím nejsmutnějším, co kdy bylo v české literatuře napsáno. Výbor z lágrových veršů se nyní dostává i k německému čtenáři. Endlich.

O vznik svazku Josef Čapek: Gedichte aus dem KZ (Arco Verlag, Wuppertal 2016 - sic!) se zasloužil německý slavista Urst Heftrich (54), rodák z Freiburgu im Breisgau, profesor heidelberské univerzity. Studií o Josefu Čapkovi, v knize uplatněnou ve funkci doslovu, se na edici podílel i český literární historik, kritik a editor Jiří Opelík (85). Heftrich už toho pro českou literaturu dost udělal, leccos z češtiny do němčiny přeložil a o lecčem z historie našeho písemnictví německy napsal, jeho jméno vzali na vědomí i čeští čtenáři, když mu roku 1999 v Praze knižně vyšly studie Nietzsche v Čechách a o deset let později Smutek na vedlejší koleji (Nacistická genocida Romů v české literatuře).

Teď Heftrich přibližuje německému publiku Josefa Čapka malířovým a spisovatelovým posledním, nejtragičtějším literárním dílem, verši, které nás znovu a znovu dojímají, a to jak svou básnickou prostotou a silou, tak okolnostmi vzniku. Překladatel se v tomto případě stal i editorem, ze souboru Básně z koncentračního tábora (naposledy roku 2010 ve Spisech JČ ve svazku Beletrie 2) vybral 44 čísel z celkových 121. Předložil vydání dvojjazyčné, v úpravě, jíž se říká zrcadlová, však se na obálce píše "Deutsch / Česky", ovšem český text tu má čtenář jako "obrazový" doprovod, totiž jako faksimile Čapkových rukopisných záznamů se všemi škrty, opravami, doplňky. Na dvojstránkách je vlevo tištěna reprodukce Čapkova motáku, vpravo překlad do němčiny.

Edice však nabízí více než jen české rukopisy a jejich německé překlady. Připomenutý Opelíkův doslov pomáhá německému čtenáři poznat osobnost Josefa Čapka (samozřejmě je v něm řeč i o literárně proslulejším Karlu Čapkovi) a také porozumět třem uvedeným dopisům z koncentračního tábora, tištěným zde rovněž formou faksimile rukopisu - ten je německý, jak bylo tehdy v lágru předepsáno, a přece se čtenář, ať německý, ať český, musí dovědět, že napsal-li Čapek "Zefek", mínil tím ve třetí osobě sebe (Josef → Jozefek → Zefek); manželka a dcera v Praze tomu dobře rozuměly, lágroví cenzoři nikoli.

Pak je tu ještě šest fotografií, mladí Čapkové v Paříži roku 1911, hraví bratři v roce 1930 (Karlovi je 40 a Josefovi o tři víc, starší sedí v dětském žebřiňáčku, mladší naznačuje, že ho táhne - snad to bylo myšleno jako žertovaná alegorie zdůvodňující jejich literární rozchod), Karel s kropicí konví a Josef s lopatou (snímkem se dávno po smrti obou inspiroval Josef Malejovský a vytvořil pro Malé Svatoňovice poněkud toporné sousoší), bratři pózující v pumpkách, Josef dvakrát ve šťastných chvílích s rodinou. Následují předválečné karikatury, kresby, malby. Jak prozíravý Čapek byl, když už v březnu 1933 (Hitler je kancléřem sotva pár týdnů) vidí svět jako kořist dvou totalit: po severní polokouli lezou dva chlapíci s kyjem v ruce, jeden má místo hlavy haknkrajc, druhý pěticípou hvězdu a na sobě rubášku. "Dědici dějin", jak se kresba jmenuje, říkají unisono: "Počkat! Každý půlku!" Zařazeno bylo i cenné svědectví spoluvězně Josefa Dobeše, ostravského malíře, a jeho portrét vyhublého Čapka, pořízený v Sachsenhausenu.

Závěrečné verše Před velikou cestou nemohl editor pominout. Ve svém tušeném (?) epilogu Čapek říká: "Těžké chvíle, těžké dny,/ není volby, rozhodnutí,/ temní dnové poslední,/ jste dny života, či smrti?// V život zpět, či v smrti chřtán/ - co bude na konci cesty?/ Tisíce jdou, nejsi sám.../ Budeš, nebudeš mít štěstí?// Vzešel velké cesty den/ - dávno připraven jsi k tomu:/ života, či smrti žeň -/ - vždyť jdeš domů - jdeš přec domů!" Stále neznáme přesné datum Čapkovy smrti a nebudeme ho znát už nikdy.

Lidé jako Urs Heftrich by měli dostávat vyznamenání Za zásluhy. Až si zvolíme vzdělanějšího a moudřejšího prezidenta, jistě budou oceňováni. Zatím jsou dekorováni Filipové Renčové a Františkové Ringové Čechové. Hrad doufá, že si na Kocourkov a Hulvátov začneme zvykat. Proč bychom měli?

Foto: archiv

Autor: Jaromír Slomek