Spočítej hvězdy

03.04. 06:30 | Autor: Jaromír Slomek

Próza Number the Stars, jejíž autorkou je Lois Lowryová (78), severoamerická spisovatelka pro děti a mládež, vyšla v překladu Dominiky Křesťanové česky (nakladatelství Argo, 125 str.) pod názvem Spočítej hvězdy. Možná měla být vydána dvojjazyčně, aby školákům posloužila i jako pomůcka cestou k osvojení angličtiny.

Ve snaze o propagaci pražské nakladatelství připomíná, že je to "nejlepší americká dětská kniha roku". Ano, nějak tak. Autorka obdržela před pětadvaceti lety Cenu Johna Newberyho, knihovnické ocenění udělované v USA už od roku 1922. Nazváno je jménem anglického nakladatele, "Otce dětské literatury" (1713-1767), průkopníka v uvádění dětské literatury na knižní trh.

Obálka knihy v americkém vydání. Už první odstavec naznačuje, že se vracíme do minulosti: ",Kdo bude dřív tamhle za rohem, Ellen?' Desetiletá Annemarie si nadhodila koženou brašnu naditou učebnicemi, aby jí na zádech lépe seděla." Které historické epochy jsou dětem v beletrii přístupné? Všechny, pokud se o nich píše přitažlivě.

A jak vylíčit holocaust? Třeba tak, jak to předvedla Lois Lowryová. Realita válečného světa je tu zobrazena pohledem nohaté Annemarie, dítěte, jež je rodinnou výchovou vedeno k pravdomluvnosti, slušnosti a čestnosti. Německá okupace (1940-1945) na bystré děvče doléhá zatím leda v hmotné rovině, a přece již cosi tuší. Ví, že rodiče čtou ilegální noviny De frie Danske (Svobodné Dánsko), v nichž se píše "o protinacistických sabotážích, o nastražených bombách, které vybuchovaly v továrnách na výrobu válečného materiálu, a o ničení železničních tratí, aby se po nich nedaly hotové výrobky přepravovat. Věděla také, co je odboj. Tatínek jí to vysvětlil, když to slovo někde zaslechla a zeptala se ho, co znamená." Hned následuje nenásilné vysvětlení pro dětské čtenáře: "V odboji působili Dánové - nikdo nevěděl, kdo přesně, protože to se pochopitelně přísně tajilo -, kteří se snažili nacistům všemi možnými způsoby škodit. Ničili německé náklaďáky a auta, vyhazovali do vzduchu jejich továrny. Byli ohromně stateční." A lakonická douška: "Někdy je Němci chytili a zabili."

Blíží se říjen 1943 a okupanti mají v plánu deportaci dánských Židů do koncentračních táborů. Annemarie chce koupit cosi drobného v níťařství paní Hirschové, jenže obchůdek je náhle zavřený. "Na dveřích byl nový zámek a cedule. Nápis ale byl v němčině..." Pro jistotu po pár větách zazní matčina otázka: "Určitě byla ta cedule německy?" Odpověď nedovolí pochyby: "Mami, byla na ní svastika." A tu se děj zrychlí a dosáhne takového napětí, že čtenář četbu sotva přeruší (kniha ostatně není tlustá, má jen 125 stránek, dá se docela snadno přečíst na ex). Autorka dobře ví, že když ukončí kapitolu třeba slovy "Pak došel k rakvi a odklopil víko", asi jen málokdo stránku založí a pokračování si nechá na zítřek.

Z historie známá skutečnost, (placená) pomoc Dánů asi 7000 židovským spoluobčanům při jejich útěku do Švédska, je tady synekdochicky podána Annemariinýma očima, ne však ich-formou. Její rodina pomůže manželům Rosenovým, sousedům z kodaňského domu, a jejich dceři Ellen, jejíž jméno padlo hned v první větě. Do akce je zcela přirozeně zapojen strýc Henrik, maminčin bratr, rybář, jenž ve své lodi propašuje Rosenovy na švédský břeh. Letmo se objevuje ještě odbojář Peter, nedávno ještě snoubenec Annemariiny sestry, jejíž tragická smrt je objasněna až v poslední kapitole, a tím rejstřík postav vlastně končí.

Němci jsou bezejmenní, neosloví se ani mezi sebou. První dva zastaví děvčata hned v první kapitole (proč se kodaňská ulice jmenuje Kodaňská, není jasné, že by i v originále takto?), při noční domovní prohlídce nahánějí strach prostě jen "vojáci" a "důstojník", ve vlaku zase "vojáci" atd. (ti kodaňští nosí "přilby", venkovští "helmy", to bude spíše překladatelčina roztržitost než co jiného). Pocit jejich všudypřítomnosti je tu vyvolán sugestivně. Přesvědčivé je i všechno ostatní: chování obyčejných lidí, celková depresivní atmosféra, myšlenky a city malé Annemarie. Ano, dětská kniha roku, v USA tehdy, u nás letos.

Po "daru lidské slušnosti", říká v závěru autorka, "nepochybně dodnes lační všechny země". Kéž by!

Foto: Facebook

Autor: Jaromír Slomek