Soudci, dráčci a uhejbáčci

26.04. 18:43 | Autor: ČTK

Prezident republiky ve čtvrtek splnil svoji povinnost, když s pomocí Senátu odvrátil kolaps Ústavního soudu sametovým protlačením čtyř svých kandidátů do prestižního "klubu právníků" v Brně. Lze předpokládat, že v létě dodá další čtyři soudce a že krize jednoho z pilířů právního státu bude tím definitivně zažehnána. O erudici kandidátů žádný seriózní spor vzniknout ani nemůže, protože je nesporná.

Je ovšem zajímavé, jak se - alespoň zatím - drží při zemi dráčkové "povinného" antikomunismu s ohledem na holý fakt, že dva ze zvolených ústavních soudců byli členy KSČ v době normalizace. Deník Právo v hlavní zprávě členství Jana Filipa (člen KSČ 1974-1989) ani Jaroslava Fenyka (1981-1989) slovem nezmínil a v Mladé frontě Dnes si Karel Steigerwald jenom povzdechl: "Členství v KSČ právě zvolených členů Ústavního soudu nevadí už nikomu. Je jich v této sadě padesát procent, tedy dva. Odpůrců komunistického režimu je dvacet pět procent, tedy jeden." Zda tím myslel Miladu Tomkovou nebo Vladimíra Sládečka, opravdu nevím; oba řádně vystudovali za starého režimu a praxi z aplikace práva - stejně jako Karel Steigerwald z dramatického psaní - rozhodně nevykonávali v kotelnách.

Dračí otázky

A tak dračí strunu - asi jménem koncesionářů veřejnoprávní televize ("ptáme se za vás") - nechala naplno rozezvučet až Daniela Drtinová ve čtvrtečních Událostech, komentářích. Při výslechu profesora Jana Filipa, předsedy Senátu Milana Štěcha (ČSSD) a šéfa senátního klubu ODS Jaroslava Kubery vypustila do éteru ty "správné otázky".

Shrnuji na hromadu. Průtrž otázek na Jana Filipa: "Ani na chvíli jste neuvažoval, že byste do toho kvůli této skutečnosti (členství v KSČ) nešel? Proč jste vstupoval do KSČ, bylo vám 24 let? Nelitujete toho dnes? Tak se zkusím zeptat ještě malinko jinak: je něco, za co se dnes třeba stydíte, pokud jde o vaši právnickou komunistickou minulost? Třeba vědecké texty psané v dobové řeči, nepůsobí na vás dnes trochu legračně, divně, že byste se za ně třeba malinko styděl? Může dřívější komunistické smýšlení vadit v řešení komunistických zločinů?" - Dvě otázky (tohoto druhu) na Milana Štěcha: "Komunistická minulost nevadí? Vadí, nebo nevadí komunistická minulost ústavních soudců?" - Jediná otázka na Jaroslava Kuberu, který označil čtvrteční volbu čtyř soudců Senátem za "zodpovědnou": "Máte problém s komunistickou minulostí ústavních soudců a (poukaz na Jaroslava Fenyka) s vojenským prokurátorstvím jednoho z nich?"

Kličkující odpovědi

Zřejmě i zde platí, že jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá, a stupidním otázkám dostalo se odpovědí podobné povahy. Jan Filip: "Tato otázka už byla zvažována tolikrát, že jsem považoval tuto otázku v podstatě za vyřešenou, protože s mojí kandidaturou na soudce ústavního soudu se v podstatě počítalo už v roce 1991... Proč jsem tam vstupoval? Protože jsem byl vyzván, abych vstoupil jako vybraný uchazeč, a já jsem tuto nabídku přijal... je to samozřejmě významná součást mého života, i když je to samozřejmě už 20 nebo 30 let pryč. Ale samozřejmě, poznal jsem tam spoustu lidí různých charakterů a získal jsem tam nesmírně mnoho zkušeností. Takže jestliže právě hodnotíme i tuto část naší minulosti, tak samozřejmě mám na to pohled nejen zvenčí, ale i zevnitř.... No, upřímně řečeno, za ně (tehdejší odborné autorské texty) jsem se styděl - za některé - už tenkrát, ale po pravdě řečeno, dneska už se k nim vůbec nevracím. To už nechávám právě vám a ostatním, kteří se tady v tom s velkým zájmem přehrabují." Samozřejmě. Ke kritickému šlehu zvolání Drtinové: "Profesní povinnost!"

Sociálně demokratický předseda Senátu a šéf klubu ODS si se otázkami poradili po svém. Milan Štěch: "Ne, mně nevadí (něčí členství v KSČ), já bych byl pokrytec, protože já jsem v komunistické straně taky byl (1978-1989) a já jsem tam poznal řadu slušných lidí a také neslušné lidi. A je to stejné jako dneska, taky potkávám slušné a neslušné lidi." Jaroslav Kubera: "... ono je potřeba si uvědomit, že kdyby byl limit na ústavního soudce 20 let, tak by ten problém nenastal. Prostě tady jsme žili v režimu, v jakém jsme žili, a ono dneska kritizovat pana profesora Filipa za to, co psal před dvaceti nebo kolika lety, je strašně jednoduché. Protože vždycky, když posuzujeme minulost dnešníma očima, tak ten pohled je úplně jiný než v době, kdy se ty věci děly. Je to samozřejmě potíž, ale ono bude velmi obtížné i pro prezidenta i v té další čtveřici najít někoho jiného, protože u soudců to bylo před rokem 1989 tak, že jim v podstatě nic jiného nezbývalo... Ta doba byla velmi složitá, není to tak úplně jednoduché."

Čekání na pravdu

Ač téměř notorický nečlen čehokoli (se třemi výjimkami, které by rozrušily nanejvýš psychopata), čekám už 23 let, kdy si někdo na tomhle českém antikomunistickém banketu tupých otázek a odpovědí udělá ticho cinkáním do skleničky a řekne pravdu.

Být na jeho místě, začal bych tím, že po roce 1968 v okupované zemi a "zablokovaném světě" - v onom "sovětsko-americkém kondominiu" (Jiří Dienstbier st.) - se věci běžným očím jevily tak, že nehybnost je tu ještě možná na století a život má každý jen jeden. Všichni, kdož chtěli být experty a měli na to (a nejen v oborech společenských, ale i exaktních, technických), stáli před dilematem, zda si odmítnutím vstupu uzavřít či neuzavřít cestu k titulům (CSc, DrSc), k západní literatuře, stážím, kontaktům, k vědeckému růstu. Zda se stát insiderem, nebo outsiderem svého oboru. Tohle nikdo za nikoho nerozhodne. A nikdo není oprávněn toto rozhodnutí soudit, zvláště ne jiné režimy či generace a "jejich" média. Individuálně lze a je správné soudit pouze zločiny.

Pokračoval bych tím, že je nutné trvat na možnosti objektivního posouzení jakéhokoli režimu, systému, společenských poměrů. Řeči o "slušných lidech" v každé době (Milan Štěch) anebo odmítání analýzy "dnešníma očima" (Jaroslav Kubera) tomu neprospívají. Zvláště když nám nikdo - ani profesor Fiala - ne a ne prozradit, jaké přesně zkušenosti "zevnitř" získal. Co když je tou hlavní zkušeností naprostá konformita s režimem současným? Za každého režimu, který je zdola odhadován nejméně na století a shora na věčné časy, existují nedotknutelní pohůnci idejí. A my nutně potřebujeme vědět, jak se rodí jednoduché rovnice totalitního uvažování. Když Daniela Drtinová jednu z nich opakovala (levicový prezident - levicový Senát - levicový Ústavní soud), byla to přece ukázka - parafrázuji Kuberu - "pohledu doby, kdy se věci dějí". Zaslepeného pohledu, jenž vůbec nevidí, že atribut "pravicový" měl v nedávné minulosti stejný, nikomu nepřekážející dopad.

Čekám 23 let, že někdo vstane a do ticha prohlásí: "Vstoupil jsem do KSČ, protože jsem vzal vážně ideál sociální spravedlnosti. Sice jsem hned pochopil, že komunistické aparáty při holé údržbě vlastní moci o nějakém komunismu už ani neuvažují. Ale na sociální spravedlnosti i dnes - a právě dnes - trvám."

Ne, tohle jen tak někdo - v době soudců, dráčků a uhejbáčků - neřekne.

Foto: ČTK

Autor: ČTK