Pyramidální žert

05.07. 18:30 | Autor: ČTK

Došlo v Egyptě k "druhé revoluci", převratu či vojenskému puči?

Když si zástupce ombudsmana a exposlanec Stanislav Křeček na sociálních sítích zažertoval, že prý "Egypt, náš vzor", protože "na rozehnání parlamentu" by snad i naše armáda stačila, zapomněl na tři věci: zaprvé, na týchž sociálních sítích se také vášnivě probírá, že egyptská armáda přece především svrhla řádně zvoleného prezidenta a jeho bratrstvo (muslimské). Což u nás rozjařuje odpůrce Miloše Zemana a jeho "bratrstva zemanovců", kamarádů ze strany zvané SPOZ, kterou zvláště drsní vtipálkové už dokonce překřtili na "Stranu pro organizovaný zločin". Křeček - zadruhé a za hlavní - rovněž asi zapomněl, že o některých věcech se v demokraciích raději nežertuje.

Platí to v plné míře i tehdy, upřeme-li pohled na samotný Egypt, jemuž právem patřil ve zprávách světových agentur celý tento týden. Zásadní otázka stále zní: Došlo tam ke "druhé revoluci", anebo ke státnímu převratu, k prachobyčejnému vojenskému puči? A ještě jinak, z širší perspektivy: Bylo "arabské jaro" v Egyptě (či také v Tunisku nebo Libyi) vystřídáno nejprve "arabskou zimou" 2012-2013, tedy vítězstvím islamistů (Muslimského bratrstva v Egyptě, Hnutí obnovy v Tunisku apod.), abychom se nakonec dostali k letošnímu "létu pretoriánů", kdy osudy země - přinejmenším země pyramid - bere do svých rukou profesionální armáda? Směřuje vývoj k prohloubení demokracie, nebo k návratu starého režimu? Vedla snad cesta odnikud nikam, ze tmy do tmy?

Egypt má 83 milionů obyvatel, je důležitým prvkem společenského pohybu v arabském světě v posledních třech letech a ještě mnohem déle. Leží na strategickém místě ropných komunikací i v průsečíků problémů, jimž se souhrnně říká "izraelská otázka". Od Západu nelze tuto zemi oddělit stejně, jako není možné oddělit Česko od západní Evropy. Naše sounáležitost s děním na Nilu je pevnější než naše povrchní švejkovské analogie. Díváme se na kapku rosy, v níž se obráží celý vesmír světového uspořádání.

Svět na Nilu

Egyptských paradoxů je mnoho. Jsme svědky vojenského puče, který však v ulicích podpořily miliony lidí největší manifestací v dějinách země. Vidíme demokratické hnutí, Vzpouru (Tamarod) a Frontu národní spásy vedoucí masový boj za více svobod proti "autoritativnímu islamizujícímu režimu" Muhammada Mursího. Kýžené svobody jsou však zatím reprezentovány tanky, suspendováním ústavy přijaté v referendu, internací demokraticky zvoleného prezidenta, obsazováním médií Muslimského bratrstva, zatýkáním jeho vůdců a - příslibem "cestovní mapy" k budoucí nové legalitě. To není tak lehké pochopit, zvláště když setrváme u aktuální "pěny dní". Hlubší sonda je nutná.

Na Nilu rozbalily světové finanční instituce laboratoř neoliberalismu již v polovině 70. let - v době úpěnlivého hledání cest z ropné krize a stagflace k obnově ztracené ziskovosti kapitálu - a provozovaly ji za režimů Anvara Sadata (1970-1981) a Husního Mubáraka (1981-2011). Tato deregulační a privatizační laboratoř nebyla jen lokálním pokusem o transformaci "národního socialismu" Gamála Abd an-Násira (1956-1970), jako v tomto smyslu nebyly jen místního významu transformace Chile za generála Pinocheta (1973-1990) anebo Indonésie za - rovněž generála - Suharta (1967-1998). Provázel či následoval ji transformační šok celého Západu i Východu v podobě "thatcherismu" (1979-1990), "reaganomiky" (1981-1989), čínské "modernizace" (od roku 1979) a "postkomunistické" proměny východního bloku (po roce 1990).

Ziskovost byla nakonec obnovena hlavně zapojením nových stamilionů pracovních sil do světového trhu po pádu mnoha bariér a důslednou financializací ekonomiky spjatou s informačními technologiemi ("nová ekonomika"). Plody boomu 90. let nejprve sklidila ve vyspělých nebo rychle se "vynořujících" zemích liberální levice - "noví demokraté" (Bill Clinton) a "noví labouristé" (Tony Blair), případně stoupenci podobných "třetích cest" - "nového středu" (Gerhard Schröder) či "nové cesty" (José Luis Zapatero). K nimž je třeba od roku 2002 přiřadit i brazilskou Stranu pracujících (Lula da Silva, Dilma Rousseffová), nedávno delegitimizovanou masovými demonstracemi. Ekonomicky šlo o bublinu, do níž poprvé dala nahlédnout "asijská chřipka" (1997-1998) a naplno pak až současná krize a stagnace.

Ztracené iluze

Po pádu Lehman Brothers (září 2008) z víru globální krize, který samovolně vyvolal úsporné (neoliberální) kroky, vedla přímá cesta k "arabskému jaru", k revolucím v zemích Maghrebu a Mašreku (2011). Hledaly se nové formy mocenského krytí neoliberalismu i jisté možnosti modifikace této politiky. V Evropě, kde byl a je větší manévrovací prostor, z krize těžila pravice a krajní pravice (řecký Zlatý úsvit, francouzská Národní fronta), nalevo pak vznikaly nové radikální subjekty (Front de Gauche, SYRIZA). Ale životnost střídání klasických středolevých a středopravých stran u moci zůstala zachována, navzdory hnutím "indignados" ("rozhořčení") i "Ocuppy Wall Street", které se otevřeně inspirovaly káhirským náměstím Tahrír (Osvobození).

Zlí jazykové tvrdí, že egyptská armáda je jen proto tak "neutrální" nebo dokonce "stojící na straně lidu", protože se ze všeho nejvíc téhož lidu obává. V arabském světě byl ovšem politický tmel sociálně nesoudržných společností snad vůbec ten nejhorší z možných. Takové vlády, jakými byly mafiánský klan tuniského Abidína bin Alího či egyptská aparatura moci patriarchy Mubáraka, nemohly "rozmluvit" sroceným davům útok na režim (jenž měl v případě Egypta pro Západ klíčový geopolitický význam). V obou zemích byl tedy zvolen "model svobody", který počítal s možností zapojit do sociální kontroly frustrované chudiny a nezaměstnaných inženýrů "umírněné" islamisty s ekonomicky liberálním, ale sociálně citlivým (charitativním) programem. Vzorem bylo Turecko muslimského premiéra Erdogana (2003) se slušným růstem HDP, brutální policií a "neutrální" armádou v záloze. Egypťané vyšli tomuto modelu vstříc v prvních svobodných volbách. Ztracené iluze.

To, čeho jsme nyní svědky v Egyptě, je zhroucení masové podpory pro "turecký model" transformace, který byl nedávno v samotném Turecku - v bitvě o istanbulské "liberální" náměstí Taksim - zvážen a shledán lehkým, do budoucna nepoužitelným. Egyptský generál Abdul Fatáh as-Sísí se nynějším "pučem" nesnaží o nic jiného, než přesměrovat politickou zodpovědnost za řízení země z vůdců Muslimského bratrstva (Muhammad Mursí) na liberály z Fronty národní spásy (Muhammad el-Baradej). Je to neřešitelný úkol, protože miliony Egypťanů žádaly za této "druhé revoluce" v ulicích "chléb, svobodu a sociální spravedlnost". Nic z toho jim však žádná etablovaná politická moc v požadované míře nemůže - a ani nehodlá - poskytnout.

Zlí jazykové tvrdí, že egyptská armáda je jen proto tak "neutrální" nebo dokonce "stojící na straně lidu", protože se ze všeho nejvíc téhož lidu - a přímé konfrontace s ním - obává. Také proto je nutné rozdělovat lid na muslimy a nemuslimy a převlékat sociální konflikt do "střetu civilizací", do "kulturního" i zcela "obyčejného" rasismu.

Tohle se nás týká přímo. Nemístné jsou proto české vtípky v kašírovaných egyptských kulisách. I z toho důvodu, že přece - jak napsal historik evropského "jara národů" 1848 Anton Gindely - "lidský život není jenom žert a dějiny jsou velkou tragédií".

Foto: ČTK

Autor: ČTK