Proč míří ODS do zapomnění

26.02. 11:45 | Autor: Marek Přibil

Hned několikrát ohlásila v předchozích letech ODS změnu stylu své politiky, ovšem fakticky se nedělo nic. I teď se bije na poplach.

Ale zatím se spíš zdá, jako by si tato strana jen uvědomovala (a to ještě v lepším případě) důvody katastrofálního propadáku v krajských, senátních i prezidentských volbách; to, že netkví pouze ve výběru kandidátů, vnímaných veřejností jako šedé partajní myši. Jinak kde nic, tu nic.

To není pravda, mohl by leckdo namítnout, vždyť Petr Nečas kvůli kvasu uvnitř strany zahájil misi po českých a moravských krajích, kde chce u členské základny obnovit důvěru ve stranické vedení. A lze přece také zaslechnout kritickou sebereflexi: že ODS zachrání jen odchod Nečase, zásadní změna sociální, zdravotní a daňové politiky, zvýšení stavu Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality.

Ovšem to jsou pouze (v prvním případě) slova. To jsou pouze (v druhém případě) hlasy vlastně jen upozorňující, že chybí-li skutečná osobnost, jež stranu alespoň zaštítí (když už ji přímo neřídí a není jejím mozkem), je bitva předem prohraná. De facto volají: stačí se inspirovat příkladem topky, jdoucí paradoxně nahoru i přes vládní angažmá a neoblíbenost ministra financí - tedy hlavně díky charismatu Karla Schwarzenberga.

Nicméně je tu jeden rozdíl: zatímco TOP 09 stačí Schwarzenberg, jenž mladým nakuká, že nosí číro, což mu oni žerou tak, že mu ten hlas prostě nakonec hodí, problém ODS je hlubšího rázu. Spočívá v tom, že straně bude letos na rozdíl od topky dvaadvacet let a čelila zásadnímu sporu, jejž lze ve zkratce připodobnit k rozpadu rodiny. Připomeňme dva názory, ilustrující tento svár:

ODS se kvůli tomu, že přišla o panenství už jako sedmiletá uzavřením opoziční smlouvy s ČSSD, stále chová jako úskočná a pletichářská mrcha - a to pod stálým dohledem otce zakladatele. To je de facto nazírání expremiéra Mirka Topolánka.

Ne, je to jinak: ODS se spustila až po mém odchodu z čela strany, konkrétně právě za Topolánka, kdy se místo obhajoby původních idejí stávala stranou politického kalkulu a praktického byznysu; Nečas už s tím nemohl nic dělat, zejména když Topolánkovy prsty skrze tluchořovskou kliku nadále ODS rozkládaly. To je de facto postřeh Václava Klause.

Úpadek odstartoval právě tento spor (zčásti osobní, zčásti vlivový) mezi Klausem a novým vedením, na jehož počátku stála stará známá textovka "Prázdný a falešný Topol" a po jehož vzoru začaly čím dál více ukazovat drápy různé, v době předchozí až na výjimky spíše skryté kmotrovské (mocenské) struktury.

Důsledky jsou známy: rozhádanost, skandály, trafiky, způsob uvažování, jež se hodí do 90. let, v tomto kontextu protlačené a u široké veřejnosti nepopulární kroky bez jakékoli koncepce: pomineme-li zvyšování daní, tak nevysvětlená a jakobínsky vnucovaná důchodová reforma, církevní restituce prosazené bez širšího konsensu. Tyto skutečnosti nahlodávají ODS zevnitř a pak i navenek zapříčiňují ožírání její voličské slupky.

Nebýt amnestie, jež mu ubrala na popularitě, ODS tak mohl dnes postavit na nohy ten, kdo ji ze zákulisí ovlivňoval ("destruoval") asi nejvíc (a možná právě z tohoto důvodu) - tedy Klaus.

Pak je zde ještě možnost B. Najít osobnost ještě silnější, jež by dokázala rozprášit znepřátelené tábory klonící se na tu či onu stranu jen podle toho, kde to zrovna víc sype, a ODS sjednotit a obrodit. Ovšem žádného takového lídra občanští demokraté nemají. I proto se z kdysi výsostného hegemona české pravice stává bezvýznamná stranička mířící do zapomnění. Straničtí realisté jsou si toho vědomi a snaží se z toho vytřískat, co to jde a dokud to jde. Zbytek idealistů jim kryje záda.

Foto: archiv

Autor: Marek Přibil