Případ Dolejš a případ Jacques

09.05. 00:00 | Autor: Martin Fendrych

V noci na středu 27. dubna neznámí muži zbili místopředsedu komunistů Jiřího Dolejše. A na 1. máje policista bez služebního čísla zmlátil dvojku pražské kandidátky Strany zelených Kateřinu Jacques, vrchní ředitelku Sekce pro lidská práva a rovné příležitosti Úřadu vlády České republiky. Strany obé využily v předvolební kampani.

Neví se, kdo přepadl Dolejše, ale premiér Paroubek má jasno: podle něho je to výsledek „naprosto nepřiměřeného protikomunistického štvaní“ a „něco jako studená občanská válka, kterou rozpoutala ODS“.

Fuj. Kriminálního aktu bez dalších informací využil proti soupeři. Mlácení Dolejše nikdo nenatočil, existuje jen jedna verze - Dolejšova. Prý mu nadávali do komunistických sviní a říkali „hele, to je ten poslanec“, takže to nebylo obyčejné přepadení, ale rovnou „násilí proti skupině obyvatel“, kde je podstatně vyšší trestní sazba. (Když vás někdo zbije jako nočního chodce, dostane rok, když vás ale zmydlí jako komunistu nebo neonacistu, dostane tři roky.)

Možná ovšem o politiku vůbec nešlo, mohlo jít o omyl, nebo si s Dolejšem kdosi vyřídil účty. Před pěti lety mu vykradli byt a teprve letos v lednu se věc dostala před soud. Svědkyně M. před trestním senátem v Praze 6 vypověděla, že v době, kdy byl byt vybílen, měla s Dolejšem úzké styky a užívala pervitin. To neznamená, že drogu bral i zbitý komunista, dokonce o závislosti paní M. ani nemusel vědět, vždyť mnohdy ani rodiče netuší, že „perník“ berou jejich děti. Je na tom ale dobře patrné, jak se kolem každého z nás motají nejrůznější lidé. Zmlátit Dolejše mohl kdokoli. Důkaz o tom, že si na něj v noci počíhali antikomunisté, naprosto chybí. Brutalita útoku by svědčila spíš o galerce než o odpůrcích Lenina, Stalina, Grebeníčka a Filipa. Antikomunisté u nás komunisty netlučou.

Druhý případ je jiný. Policista, který bil Kateřinu Jacques, nečiní rozdílu mezi pohlavími a lidská práva mu nic neříkají. Teď, když už ví, že se mu pod ruku dostala nikoli feťačka nebo „podvratný živel“, ale ředitelka z Úřadu vlády ČR, zřejmě lituje, že si na ní zgustnul. Oproti útočníkům, kteří tloukli Dolejše, má smůlu: jeho čin byl natočen, mlácení ženy jsme zhlédli v televizi, našli se věrohodní svědci jako třeba Hana Marvanová.

Pana mlátičku postavili mimo službu, což je standardní postup. Premiér Paroubek řekl, že „jednal zřejmě v přechodném pominutí mysli“. Při CzechTeku viděl mlácení tanečníků opačně, ale nedivme se, je kampaň. Máme k dispozici dvě protichůdné verze bití. Věc ale můžeme lehce posoudit. Žena, která jde demonstrovat se svými dětmi (11 a 12 let), se těžko hodlá servat s neonacisty. Někdo řekne: Proč tam brala děti? - Aby jim ukázala, kde žijí. A to obě viděly až nechutně zřetelně. Dívat se, jak jim uniformovaný maniak řeže mámu a pak ji odvleče, to jen tak nezapomenou... Člověk ještě jakž takž pochopí, že zasahujícímu policistovi prasknou nervy, třeba nemá rád ženy a nadržuje skinům. Naprosto nepochopitelné však je, že ho kolegové nezadrží, neodtrhnou, nechají dámu mlátit. Bití a mačistické urážky podle výpovědi Kateřiny Jacques pokračovaly v autě i na služebně. To omluvit nelze. Neselhal jen jednotlivec, vždyť ani ostatní nezasáhli. V policii je to tedy NORMÁLNÍ. A to se musí změnit. I ti, kdo přihlíželi a pochechtávali se, by měli stát mimo službu.

Policie se brání: Paní Jacques „narušovala oznámený a klidný pochod neonacistů“. Měla by dostat metál. Proč u nás pochodují náckové? Proč se na ně nemůže křičet, že je nechceme? Věřit, že by se tato třiačtyřicetiletá žena vrhla na skiny, nemohl ani onen prvomájový pořádkový bijec. Zelení toho využijí. Brutální policista zřejmě paní Jacques pomohl do sněmovny.

U zelených člověk předpokládá, že by se měli střetávat s establishmentem, zvlášť když jeho pořádkové síly doprovázejí po ulicích řvoucí neonacisty. Kateřina Jacques dělala, co měla. Horší je to s Dolejšem. Přepaden byl kdovíproč a Paroubek z toho udělal hon na komunisty. Přitom ti u nás dávno nemají co dělat.

Když tu legálně fungují komunisté a když je premiér bere pod svá křídla, pak není divu, že po ulicích mašírují neonacisté a policie je chrání před demonstrující ženou a jejími malými dětmi.

Autor: Martin Fendrych