Právo na legraci

13.02. 00:00 | Autor: Martin Fendrych

Měl si kodaňský deník Jyllands-Posten před půl rokem odpustit tisk karikatur proroka Mohameda? Neudělal chybu, nezavlekl Evropu do ještě většího ohrožení? Kde leží hranice svobody projevu, tisku?

Dnes už je jedno, jestli to dánští novináři tisknout měli, nebo ne. Obrázky jsou venku a byly islamisty vyvezeny do arabských zemí coby naše obžaloba.

Nakreslit Mohameda jako bombu se zdá stupidní, nespravedlivé. Hlubší pohled na karikatury a jejich aktuální kontext věc ale obrací a ukazuje v jiném světle. Spojené státy a Evropa, ale i země, v nichž drtivě převažují muslimové, jsou dnes smrtelně ohroženy extrémními islamisty, teroristy, kteří se ohánějí svatou věcí.

Kdo by mohl přehlédnout, že nejmasovější vrah nového tisíciletí Usáma bin Ládin vystupuje skoro jako jakýsi světec, muslimský asketa, který Západu vyhlašuje svatou válku? Jestliže se tedy k Mohamadovi, který je v tom samozřejmě nevinně, hlásí teroristi, jimž jsou naše i jejich životy lhostejné, pak byly karikatury nakresleny buď přímo právem, nebo aspoň není těžké jejich autory pochopit.

Obrázky obrážejí možná ještě něco, co politici cudně zamlčují, rub našeho „korektního“ uvažování. Přiznejme si to: „muslimové“ mnoho obyvatel USA i evropských zemí pekelně štvou. Vlastně nejde o muslimy, ale o teroristy, kteří jejich jménem demolují západní svět.

Nám, rozhněvaným Zápaďákům, nejde o vyznavače Alláha a Proroka, nevadí nám, že někdo takto věří, ale o tu hrůzu, která je s islámem spojena, která ho zneužívá. Ten hněv tu ale je. Čím dál častěji se ozývá: Ať se muslimové z Evropy vrátí domů, když nás nesnášejí, když se jim naše kultura nelíbí. Z toho hněvu se rodí i karikatury. Po 11. září 2001 v New Yorku, po 11. březnu 2004 v Madridu a po 7. červenci 2005 v Londýně na ně máme právo. Bohužel. A Izraelci, Iráčané, Egypťané, Turci i další a další na ně mají po stovkách sebevražedných „svatých“ útoků právo taky.

Nabízí se i otázka věcná: nezavlekl nás list Jyllands-Posten zbytečně do maléru? Teď nejde o výše vysvětlený nárok tyhle věci tisknout, ale o úvahu bezpečnostní. Nedráždit hada bosou nohou. Nedávat teroristům záminku zbytečně. Člověk naučený z minulého režimu opatrnosti se honem přihrbí a zapláče: Ti nám zavařili, ti Dánové, teď to za ně zchytáme také u nás doma, pěkně děkujeme. Přihrbenci pláčou zbytečně. Karikatury slouží jako dobrá záminka rozpoutat peklo v islámských zemích, vypálit evropské ambasády a ušlapat pár běsnících souvěrců. Případně (jak učinil deník Hamšahrí minulý týden v Ahmadínedžádově Teheránu) vypsat stupidní soutěž na karikatury holocaustu. Ale i bez hloupých obrázků Proroka jsme cílem teroristů. Na tom dánští karikaturisté nezměnili ani ň.

V USA obrázky netiskli, Bush zesměšnění Proroka odsoudil, a přece v Pákistánu při demonstracích na jeho obranu muslimové řvali: „Pryč s Amerikou!“
Atentátníci jsou dávno rozhodnuti nás likvidovat. Západní bezpečí nezávisí na karikaturistech, ale na schopnosti tajných služeb a policie odhalit chystané vraždy. Nářek, že nás dánští novináři poškodili, je mimo.

Zbývá ještě svoboda projevu - kam až sahá její prostor? Katolický kardinál Miloslav Vlk řekl: „Karikatury proroka Mohameda se hluboce dotýkají svatého cítění muslimů, a proto jsou za hranicí svobody projevu.“ V pořádku. Primas český nám sdělil, že on sám by ty obrázky buď nenakreslil, nebo by je netiskl; a že s tím nesouhlasí. Nic víc. Autor tohoto textu sice nezná „svaté cítění muslimů“ a nevěří, že by takové cítění mohlo vést k demolování a zabíjení, přesto by sám Mohameda nekarikoval.

Tím to končí. Svoboda projevu nemůže být kolektivní, ale jedině individuální. Já sám se rozhodnu, co karikovat a co ne. Pokud to přeženu, dotknu se něčí cti, spletu se, může mě žalovat. Soud rozhodne. Jakmile by stát řekl: Tato hloupost nesmí být tištěna, mašírujeme zpátky k totalitě. O nesvobodě projevu v posttotalitních zemích víme své. Začne to blbostí, skončí zotročením.

Jyllands-Posten nemusel, ale mohl otisknout zesměšňující obrázky Mohameda. Zveřejnil hloupost, ale nezavlekl Evropu do většího nebezpečí, než v jakém dlela. A nepřekročil (své) hranice svobody projevu. Máme právo na legraci.

Autor: Martin Fendrych