Prásknutí Güntera Grasse

21.08. 00:00 | Autor:

Úvodem ke kauze „Grassova doznání“ nejprve otázka sekundárního významu: mají být Grassovi vzhledem ke krátkému působení v jednotkách SS odebrány ceny jako Nobelova či čestné tituly jako čestné občanství města Gdaňska? Nikoli! U literárních cen přece mají výbory oceňovat literaturu. Pokud hodnotily i autorovy jiné kvality, jejich chyba. U čestného občanství je situace komplikovanější: odebrat je díky pomýlení sedmnáctiletého Grasse nadělá více škody než užitku.

Nevím, v jaké nobilitě se Grass mezi gdaňskými prominenty nachází. Přesto obecně platí, že na institutu čestných občanství ve střední Evropě ulpěl ve 20. století takový nános ambivalence, že jeden Grass nehraje roli.

Příběh tohoto prominenta může posloužit jako ilustrace marných pokusů o nalezení hrdinů naší tehdejší doby.

Proč Grass po jedenašedesáti letech vyšel s pravdou ven? Nebylo by pro všechny zúčastněné strany milosrdnější, kdyby své pečlivě hýčkané tajemství dohýčkal do úplného konce? Kdo se prosil? Grassova generace (ročník 1927) pomalu odešla, literatura pozbyla na významu a morálních instancí, jak byl Grass s oblibou nazýván, není nazbyt. Proč si vůbec nějakým Grassem lámat hlavu? Na morální dilemata literárních géniů je modelových případů dosti! Stačí vzpomenout na Pounda, Brechta či Nezvala. K čemu ještě Grass?

Německý bulvár míní, že Grassovo doznání je jen upoutávka na jeho autobiografii; to lze považovat za suterén. Daleko pravděpodobnější je, že Grass možná svým - nesporně zpožděným - doznáním předvedl naší společnosti, co se jednoho dne stane s našimi domnělými jistotami při pohledu na 20. století. Století, které jen omylem skončilo - alespoň pro Evropu - happy endem, jenž nás na čas omráčil a dosadil do role samozvaných soudců minulosti. Je mimo pochyby, že Grass byl přitom soudcem z nejpřísnějších. V jeho očích neobstál ani Václav Havel, když v 90. letech prý až příliš propadl svodům reálné moci a zbytečně opustil poslání nezávislého intelektuála.

Nechť! Takové soudy nyní moc neváží. Daleko spíše bychom měli na příkladu Grassovy „morální sebedestrukce“ zpytovat svědomí, nakolik se chceme donekonečna opírat o přesvědčení, kterých jsme nabyli ve světle zdánlivě jasného století. Grass coby jedna z nedávných opor, pilířů našeho sebevědomí, v tom s námi již nepojede. Práskl dveřmi. Možná je toto jeho „prásknutí“ daleko podstatnější než většina dobře míněných komentářů v boji za lepší zítřek.

Autor: Tomáš Kafka