Po Silvestru to na člověka dolehne

02.01. 00:00 | Autor: Martin Fendrych

Po Silvestru to na člověka dolehne. Co má za sebou (jak během silvestrovské noci, tak za celý předchozí rok), a ještě více, co má před sebou.

Zatouží po nějaké škvíře, do níž by alespoň na čtyřiadvacet hodin zalezl a nemusel nic hodnotit ani plánovat. Jenže mezera v čase zatím nebyla vynalezena, není k dostání, pokud se ten postsilvestrovský fiktivní „novoročák“ neoctne v alkoholovém kómatu. A tak před ním rok 2006 leží jak cizí pes, okolo něhož by bylo záhodno po špičkách přecupitat k dalšímu roku. Jen ho nevydráždit, ať nezavrčí, nerafne, netrhá.

Aby tenhle velký pes nekousl, to člověk slíbí leccos. Na Nový rok samozřejmě, jak jinak, že už nebude pít. To zamýšlí ráno. Kolem poledne už couvá, pití „omezí“. A večer tam šoupne pivo nebo panáka na srovnání hladinky.

Je to zvláštní. Přelom roku, konec jednoho a začátek druhého, neznamená vůbec nic. Ale náš střízlivějící zoufalec má přece potřebu „nějak to shrnout“, „něco si vytknout pro budoucnost“. Není jasné, proč předsevzetí nedělá řekněme 21. března, proč ausgerechnet na prvního ledna.

Nabízí se jedno obstojné vysvětlení. Zdrcující většina dospělých žije „slušně“. Co se má dodržovat, to většinou, až na povolenou rychlost po vesnici, dodržuje, plní, seká dobrotu, chodí do práce, vrací se s malou zastávkou domů... Jenže ta spořádanost hraničící s rezignací deptá. Snění by bylo porušením zavedeného, jenže na snění není díky reality show a další přenášené zábavě čas.

A tak si náš muž vymyslí, že dejme tomu zhubne a pak osloví tu paní, co si ráno kupuje cigára dole v trafice a doma na sebe stříká Coco Mademoiselle od Chanelu. Jak to dopadne, víme. Ale v tom, že své předsevzetí ani náhodou nenaplní, že s tím hubnutím ani nezačne a madame Chanel jen tajně očuchává, v tom je právě ta rebelie, ten vzdor, ne-řád. To je to, co pak celý rok s hluboko skrytým pocitem zadostiučinění porušuje.

Autor: Martin Fendrych