Petr Robejšek: Západní fyzika moci

23.06. 12:24 | Autor:

komenty V 60. letech kontrolovaly společnosti ExxonMobil, Shell, BP, Chevron, Conoco a Total zhruba 85 procent světových ropných rezerv. Dnes je 80 procent nalezišť v rukou státních firem producentských zemí.

Západní ropné společnosti svého času zlepšovaly náladu investorů zvěstmi o tom, jaká další ropná pole mají ještě v rukávu. Státní společnosti přiživují strach, že pumpujeme z posledního; zvyšuje to cenu jejich zboží a posiluje pozici jejich vlád. Ve hře o ropu jsou totiž nejenom maximální zisky, nýbrž i maximalizace politické moci. Západní vlády si toho všimly, ale většinou jen švadroní o „strategickém partnerství“ a „společné odpovědnosti“, i když vědí, že tyto pojmy zejí prázdnotou; druhá strana přece slyší pouze na moc a peníze.

Všechno zlé je pro něco dobré. Po desetiletí byl konflikt mezi Západem a Východem osou světové politiky. Podle ní se odlišovali přátelé od nepřátel, důležité od nedůležitého a možné od nemožného. Po zániku komunismu ztratily mezinárodní vztahy své zakotvení. Teď už zas víme, na čem jsme: energie je nový společný jmenovatel, který dává zlomkům událostí, postojů a zájmů smysl. A kdo chce, vidí, že dvacet let po ukončení „studené války“ jde opět o střet autoritářských a demokratických systémů. Nejde sice o spiknutí řízené z Moskvy, Rijádu, nebo dokonce z Caracasu, ale Západ je přesto vystaven soustředěnému a rychle rostoucímu tlaku, který ohrožuje existenci jeho společenského uspořádání. Autoritářské systémy ze všech koutů světa odsávají jeho blahobyt, rdousí ekonomiku a ohrožují politickou stabilitu. Každá naše další úspora je pro ně jen důkazem toho, že mohou ještě přitlačit.

Jak dlouho si budou západní země ještě moci dovolit předstírat, že extrémně rostoucí ceny energie udává pouze „neviditelná ruka trhu“? Jak dlouho budou ještě moci reagovat pouze ekonomicky, totiž spořením? Podle nedávné zprávy Mezinárodní energetické agentury snižily západní státy za posledních třicet let energetickou náročnost své výroby o polovinu! Jen tak dál? Určitě, ale Západ se neobejde bez ekonomického růstu, který (přes veškerou efektivitu) nutně vede k vyšší spotřebě energie. Hospodářský růst totiž není samoúčelný, je předpokladem politické stability. Vlády demokratických států jsou (na rozdíl od autoritoritářských systémů) přímo závislé na spokojenosti obyvatel. Současné zvyšování cen energie je tudíž výzva stejně ultimativní, jako byl konflikt s komunismem. Ti, kteří energii zdražují, ohrožují naši budoucnost.

Co dělat? Spořit? Stavět ostošest větrné mlýny a atomové elektrárny? Oživovat těžbu uhlí a bádat a bádat...? To nepomůže dost rychle. Ani biopaliva nepředstavují řešení. Podle výpočtů německého profesora Gerda Eisenbeisse by energetická hodnota celosvětové sklizně všech (k výrobě potravin používaných) rostlin pokryla asi šestinu světové spotřeby energie. Přesto se některé západní vlády chovají tak, jako by ze strachu před možnou klimatickou smrtí chtěly spáchat okamžitou hospodářskou a politickou sebevraždu.

Když to tak půjde dál, budou jednoho dne všechna okna ucpána mechem, střechy pokryty kolektory, ale přesto se budeme mýt ve studené vodě, miniauta budou na příděl a i poslední výrobní podnik se přesune do rozvojových zemí, jež budou energií plýtvat vesele dál. Ano, šlo by to za cenu změny systému, přechodu k asketické ekodiktatuře. A přesně tak zní klíčová otázka: buď demokracie změní vlastní systém, nebo musí prosadit změny politiky v systémech ostatních. Chtějí-li západní státy zachovat svůj demokratický charakter a sociální mír, musejí ofenzivně ovlivňovat okolí; to je fyzika moci, podstata nové výzvy pro systém.

Západ by měl svou moc (ač je to slovo v Evropě na indexu) použít, dokud ji ještě má. Nejprve je nutno tlačit na producenty energie, aby zvýšili těžbu, a na rozvojové země, aby zrušily subvencování energie. Ale to nestačí. Je důležité, aby západní státy (tak či onak) dosáhly větší kontroly energetických zdrojů. „Myslete nemyslitelné,“ žádal v horké fázi studené války americký futurolog Herman Kahn a zformuloval v 60. letech eskalační žebříček možného střetu systémů. Dnešní eskalační žebříček začíná u důrazných proseb o zvýšení denní produkce a může vést až k obsazení určitých regionů vojenskými jednotkami spotřebitele. Že je to vyloučené? Rád bych se mýlil.