Paměť proti dějinám

30.10. 00:00 | Autor:

V článku o Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR (TÝDEN č. 41/06) otevřela Krystyna Wanatowiczová téma financování vědy a výzkumu a vykazování badatelských výsledků. Zmínila některé „záhadné“ výstupy z výzkumu dějin totalitních režimů let 1938-1989 a dotkla se i mé knihy o Kryštofu Harantovi (1564-1621). „Záhadu“ lze ale snadno vysvětlit: moje pracoviště prostě přešlo pod ústav, kde předtím nebylo (viz TÝDEN č. 42/06).

Stížnosti Petra Koury a Pavla Žáčka na zaměstnavatele vykazujícího texty, jež dotyční napsali „po večerech“, jsou vysvětlitelné hůře - pokud vím, oba své knihy sami uvedli v podkladech pro oficiální databázi.

V Akademii věd (na rozdíl například od univerzit) je člověk placen přímo za badatelskou činnost. Očekává se od něho, že své výsledky bude prezentovat jako součást výstupů svého ústavu.

Petr Koura a Pavel Žáček mají pravdu v tom, že práce lidí z akademické sféry je mnohdy ohodnocena vskutku mizerně. Měli by však dodat, že výši svého platu mají ve vlastních rukou; je totiž přímo závislá na dosažené kvalifikaci (absolvování doktorského studia a získání titulu Ph. D., habilitace, profesura atd.). Ani často diskutovaná otázka termínovaných pracovních smluv a atestačních komisí, jež se vyjadřují k jejich prodlužování, podle mne nepotvrzuje zlovolné rejdy „zdejších historických struktur“.

Povinné atestace v AV ČR jsou dokonce demokratičtějším mechanismem než praxe běžná v univerzitním prostředí, kde je prodloužení smlouvy ve výlučné pravomoci děkana. Při bouřlivých debatách o poměrech na pražské filozofické fakultě před pěti lety jsme s kolegy naopak požadovali zavedení odborných grémií, jež by měla obdobnou funkci jako atestační komise v AV ČR.

Za hlavní impuls k diskusi kolem Ústavu pro soudobé dějiny (ÚSD) však pokládám to, co TÝDEN nepojmenoval, tedy vleklou polemiku o vzniku Ústavu paměti národa (ÚPN), který by pravděpodobně dříve či později vedl k zániku Ústavu pro soudobé dějiny. Zastánci ÚPN poslední dobou stále méně poukazují na pozitiva nové instituce a stále více kritizují ÚSD. Účelové tažení proti vlastnímu zaměstnavateli, který se provinil pouze tím, že vykázal výsledky činnosti, za niž své pracovníky platí, má ovšem ke korektní argumentaci daleko. Postup ve stylu „účel světí prostředky“ tak úsilí historiků prosazujících vznik Ústavu paměti národa jen diskredituje.

Autor: Marie Koldinská