Od Peroutky po Pecháčka

17.07. 06:01 | Autor: Jaromír Slomek

Bývalý ředitel Svobodné Evropy Pavel Pecháček.

Pojem Svobodná Evropa tu znal v letech komunistické diktatury snad každý - i ten, kdo vysílání tohoto zdroje necenzurovaných informací nikdy ani nezaslechl. Takových lidí samozřejmě přibývá, RFE se propadá do minulosti, až z ní bude jen kapitola v dějepise bez pamětníků. Monografie Prokopa Tomka vyšla právě včas.

Spis Československá redakce Radio Free Europe (Historie a vliv na československé dějiny) vydalo Nakladatelství Academia v těchto dnech. Vše, co autor potřeboval říci, se mu nakonec vešlo na 422 stran a 32 stran černobílé obrazové přílohy. A sděluje toho dost. "Tématem knihy je vývoj a význam československého oddělení Rádia Svobodná Evropa (Radio Free Europe - RFE) v letech 1950-1994. Vysílání mělo v dobách, kdy byl občanům svobodný přístup k informacím znemožněn, zela mimořádný a po odborné stránce dosud jen málo prozkoumaný význam," shrnuje obsah své práce v jejím závěru pan Tomek, o němž se nikoli v této knížce, nýbrž jinde dočítáme, že se narodil roku 1965, historii na FF UK absolvoval až jako čtyřicetiletý a nyní pracuje v pražském Vojenském historickém ústavu.

Po kapitolce Rozbor literatury a pramenů (slovo rozbor je zde nadnesené, rozbor je analýza, zatímco zde jde spíše o připomenutí) následuje hlavní část, a to Vývoj RFE. Ve čtrnácti kapitolách autor rekapituluje historii od konce čtyřicátých let dvacátého století, kdy začaly přípravy ("Svobodná Evropa se tedy v éteru poprvé ozvala s anoncí budoucího vysílání 4. července 1950, ale zkušební vysílání s krátkým programem bylo zahájeno až o deset dní později, 14. července 1950"), až do roku 2002, kdy české vysílání RFE umlklo (slovenské o rok později). "Z nové budovy na pražském Hagiboru, otevřené roku 2009, (...) dnes vysílá celkem devatenáct redakcí RFE/RL ve 28 jazycích." Čeština už mezi nimi není, být nemusí.

Někdejší ředitel Svobodné Evropy Ferdinand Peroutka. Pan Tomek prošel archivy, mluvil s dostupnými pamětníky, četl vzpomínkové knihy i bilanční články a z toho všeho poskládal plastický obraz jak pro pamětníky, tak pro ty čtenáře, kteří s RFE neměli tu čest a při čtení jmen si nevybaví hlasy jejich nositelů. Druhá část (Reakce v Československu) přináší řadu pozoruhodných údajů, mezi nimi například tento: v roce "1970 činil předběžný odhad na rekonstrukci zastarávajících a dobudování nových rušicích středisek 110 300 000 Kč", cenná je i příloha na str. 367-390 nazvaná Seznam českých a slovenských zaměstnanců RFE. Ten je "pouze orientační" a "nemusí být vyčerpávající", ale to už je asi věc dalších historiků, aby se ho pokusili zkompletovat a jeho hesla zpřesnit nad dejme tomu "Dubec Jan (1926). V padesátých letech zaměstnán v RFE."

A k čemu pan Tomek dospěl? "RFE se jako ze své podstaty jedinečná (?! - J. S.) instituce svého druhu stala pojmem, symbolem a mýtem. A proto je také zapotřebí nevytvářet jednostranné legendy, ale pokusit se podat nezkreslený obraz zcela lidského exilového společenství nacházejícího se v ojedinělé situaci. Ani v nejmenším to význam RFE nesníží, naopak. Smyslem dějin RFE byl na počátku jasný záměr přispět k přímému odstranění totalitní vlády. V průběhu doby došlo vlivem měnících se podmínek k přeměně programu v realističtější podobu, totiž v napomáhání pozvolné změně, a to prostředky rozhlasové komunikace."

Rozumí se samo sebou, že rukopis tak rozsáhlý, plný jmen a dat, se sotva mohl obejít bez chyb. Dva recenzenti se čtyřmi akademickými tituly na ně jistě upozornili, avšak ani v jejich silách nebylo všechny pochytat. A tak se tu například dočítáme, že knižní vzpomínky Slávky Peroutkové se jmenují Třiatřicet let s Ferdinandem Peroutkou (ano, ale to je podtitul, název zní Třetí ženou svého muže), že "pražský kardinál Miloslav Vlk" sloužil mši "v květnu 1991 v kostele Sv. (sic!) Štěpána v Mnichově" (Vlk v té době kardinálem nebyl, na jmenování musel ještě tři roky počkat) nebo že knižní rozhovor s Pavlem Tigridem Mně se nestýskalo vedl Pavel Kotyk (ve skutečnosti Petr Kotyk). Takové drobnosti výklad zajisté nemrzačí, avšak přece jen ho maličko znevěrohodňují - co když v textu zůstaly ještě další omyly, které na rozdíl od uvedených na první pohled do očí neuhodí?

Druhé, doplněné a rozšířené vydání by jistě už bylo bezchybné, jenže k němu s velkou pravděpodobností nikdy nedojde. Co tedy? Nezbývá než číst s tužkou v ruce.

Foto: ČTK , archiv

Autor: Jaromír Slomek