Není ta husa stará?

16.01. 06:00 | Autor: Jaromír Slomek

Paní Mungová: "Já nešťastná slonice! Podruhé si zas vezmu vzdělaného slona, který procestoval s Hagenbeckem celé Německo a osvojil si zvyky civilizovaného národa...!" Nebo: "Prosimich, paní sousedko, co je to s tím vystěhovaleckým skandálem?" "A to snad se zas někde vystěhovala partaj, že byly v bytě štěnice..." Josef Lada, Humoristické listy 1913.

"Kreslené anekdoty", jak editor Tomáš Prokůpek nazývá staré karikatury v podtitulu knižního souboru Josef Lada Humory (psáno důsledně takto bez dvojtečky, pomlčky nebo čárky, vydalo "nakladatelství Plus v Praze roku 2014 ve společnosti Albatros Media a. s.", 110 str.), jsou dílem v několika ohledech pozoruhodným. O letech 1911-1916 nám leccos řekli ve škole, třeba to, že v té době zemřel Josef Václav Sládek, Jaroslav Vrchlický či Mikoláš Aleš, a také ovšem "stařičký mocnář", jenž na sklonku života stihl rozpoutat první světovou válku, v jiných hodinách jsme se dověděli, nebo taky ne, že dětmi oněch časů byli Bohumil Hrabal, Jiří Kolář, Rafael Kubelík..., že Kafka publikoval Proměnu, Šrámek Splav a Apollinaire Alkoholy, ale čemu se smáli čtenáři Humoristických listů, to už nevíme, a pokud snad ano, ze školy ty informace nepocházejí.

Přitom tento okraj "velkých" dějin výtvarného umění stojí za laickou pozornost i odborné zkoumání, mimo jiné proto, že v mediálním středověku oslovoval mnohem širší publikum než všechny výstavy Osmy a Tvrdošíjných dohromady. Zaměření na Ladu má své dobré důvody, jistěže i obchodní. Jde o výtvarníka, jenž si svým dílem, na pohled tak česky samozřejmým, zjednal uměleckou nesmrtelnost, a ne-li nesmrtelnost, tedy dlouhověkost. Jeho odkaz je v českém kulturním povědomí stále silně přítomen, nové a nové generace vyrůstají s jeho ilustracemi, další a další čtenáři Švejka (i ve světě) dostávají k Haškovi nádavkem kongeniálního Ladu, přítomného v románě tak nutně jako názvy kapitol nebo čísla stránek. Ale kdy se Lada stal Ladou? S nezaměnitelným autorským rukopisem se nenarodil. V této kolekci vidíme velmi zřetelně, jak umělec svůj projev hledal a tříbil. Už měl suverénní linku a jeho postavy jsou anatomicky spolehlivé, a přece to ještě není tak docela on. Cítíme tu více vzorů, Alešem počínaje, secesí a expresionismem konče.

Personifikovaná zvířata už synek hrusického ševce zvládal bravurně, býk stojící na zadních a předními se opírající o špalek horlí na schůzi, vepř činí zápis a tváří se přísně, kůň má přední nohy založené jako člověk ruce a usmívá se, na jiném obrázku šest domácích zvířat věrohodně pláče a na dalším šestnáct či snad sedmnáct voříšků zuřivě obléhá dům místního rasa, protože "sebral čubičku, za kterou běhali psi z celého městečka". Lada uměl nakreslit i čtyři pašíky tančící v kole na zadních, ale klidně i vrávorajícího slona, svírajícího chobotem lahev rumu. Jeho zvířata mají brýle, mhouří oči nad knihami, diví se i chechtají. To všechno známe, ale spíše až z období silných kontur. Tady k němu kreslíř teprve směřuje.

Obrázek z knihy Josef Lada Humory.

Výtvarná stránka těchto vtipů je pro jejich komiku zásadní. Lada neváhal ilustrovat i anekdoty, které by - tehdy, ovšem - obstály bez výtvarného doprovodu ("Divím se, sousede, že se oddáváte karbanu. Pamatujte si: Když člověk hraje karty, satan se usmívá." "Nesmysl! To moji starou špatně znáte...!"), udělá to však neodolatelně, každý z pětice strejců tvořících stolní společnost je trošku jinak směšný, Lada jako mistr typizace měl cit pro detail a speciálně hospodské prostředí znal velmi důvěrně. Ale uměl přesvědčivě zobrazit i prostředí měšťanských salonů, venkovských chalup, a když na to přišlo, tak třeba i pekelný interiér.

Tyto Ladovy dřevní kresby stárnou pomaleji než reálie oné doby, občas si však žádají vysvětlivku, aby bylo po sto letech jasno, kam humor míří. V úvodu citovaný sloní vtip editor objasňuje stručně: "Carl Hagenbeck - německý obchodník s exotickými zvířaty a majitel známého cirkusu." (Dodejme, že zemřel krátce před zveřejněním obrázku; jeho smrt česká média jistě zachytila, asi proto mu Lada věnoval vzpomínku.) K dialogu sousedek doplnil Prokůpek pod čáru: "Vystěhovalecké skandály - odkaz na dobová odhalení praktik podnikavců, kteří za úplatu pomáhali občanům Rakousko-Uherska s vystěhováním do zahraničí." Atd.

Otázka citovaná v titulku tvoří začátek dialogu znamenitě karikované trhovkyně se štítivě se tvářící měštkou v kloboučku (Lada k vystižení atmosféry přikreslil ještě pod vousy se usmívajícího řezníka a okounějícího kluka s rukama v kapsách): "A není ta husa stará?" "I kdepak! Vždyť se sama podřezala o kosu z nešťastné lásky k jednomu houserovi. To vědí, stará, rozumná husa by to neudělala."

A nejsou ty vtipy staré? Jsou a nejsou.

Foto: archiv

Autor: Jaromír Slomek