Nejsme Evropa. Jsme lidé

16.11. 19:45 | Autor: Vojtěch Rynda

Minuta ticha za oběti útoků v Saint Malo, Bretaň.

Byli jsme Charlie Hebdo, teď jsme rovnou Paříž nebo Evropa. Mezi oběma teroristickými útoky se z podobných "důvodů" jako ve Francii vraždilo v Africe a každodenně v Asii. Lepší než uvažovat, jak se jako Evropa bránit, je vymyslet, jak jako Evropa zachránit svět.

"Šli jsme do jednoho tábora očkovat děti," říká Marlon Brando v monologu ze slavného válečného filmu Apokalypsa (1979). "Očkovali jsme je proti obrně. Když jsme odešli, doběhl za námi stařec. Plakal. Neviděl před sebe. Vrátili jsme se. Oni tam byli a usekli každou naočkovanou ruku. Ležely na hromadě. Hromadě dětských ručiček."

Monolog amerického plukovníka, který ve válce ve Vietnamu zešílel a ustanovil krutovládu v horách proti proudu řeky Mekong, končí poselstvím, že nás v našem jednání zrazuje schopnost posuzovat, soudit, vyhodnocovat. Oceňuje vojáky, kteří mají doma rodiny s malými dětmi, a přesto jsou schopni v boji proti nepříteli provádět zmíněné věci.

Soudnost je ale to, o co bychom se teď měli opřít v první řadě. Mluví se o hájení evropských hodnot. Ale život buď hodnota je, nebo není, na to člověk nemusí být Evropan. Anonymní hodnoty, které málokdo z deklamátorů definuje, potřebují být nahrazeny konkrétními jmény. "Nezabiješ" zní dobře, ale z Evropy to nemáme.

A musí dojít i na jména lidí. "Musíme 'je' zastavit'", "'Oni' to udělali"... Dělají to lidé lidem, ne náboženství vůči kontinentu, a všem zúčastněným z obou stran konfliktu musel někdo konkrétní kdysi utírat zadek a dávat jim napít, jinak by se k tomu nešťastnému dnu nedostali. Ne nadarmo jsou v památnících holocaustu vypsaná jména těch, kteří těmi místy prošli. To, že se lidem vezme identita, je klíčový krok každé genocidy. Třeba Aboriginů v Austrálii.

Když režisér Samuel Fuller pomáhal osvobozovat koncentrační tábor v Sokolově ("pobočku" komplexu Flossenburg), natočil tam na 16mm kameru zásadní scénu. Americký brigádní generál Sherman V. Hasbrouck donutil muže z okolí, kteří museli dlouhou dobu vědět, co se v táboře děje, aby omyli, oblékli a důstojně pohřbili tamní oběti holocaustu. Spojenečtí vojáci tak zajistili poslední poctu lidem z cizího kontinentu (byť s nimi možná měli společné kořeny). Rituály má přece každý národ na celé Zemi. A i díky nim máme jména. A i díky nim jsme lidé.

To hlavní: lidé v posledních dnech bohužel neumírali jen v Paříži. Zabíjelo se také v Bejrútu. Sem tam si někdo na sociálních sítích vzpomene i na letošní masakry z rukou islamistů v Nigérii a Keni. A v Sýrii se zabíjí dennodenně, i jinde. Facebook ale nabízí aplikaci na přebarvení profilové fotky pouze do francouzské trikolóry; kde jsou ostatní barvy? Pestrosti, xenofoby vysmívané multikulturnosti, se nesmíme vzdát jen proto, že nám někdo - a teď myslím útočníky - vnucuje jen jeden odstín života, jednobarevnou reakci. Zabíjí se po celém světě, to jen my máme klapky na očích. I ty evropské.

Apokalypsa, film s oním šíleným monologem, vznikla podle novely Srdce temnoty, která vypráví o běsnění bílého muže v koloniální Africe. Napsal ji Polák Józef Teodor Konrad Korzeniowski, který se narodil u Kyjeva (tehdy v ruském carství) a směl se asimilovat v Anglii jako Joseph Conrad. Srdce temnoty vypráví o člověku, který zažije na vlastní kůži evropskou nadřazenost na tehdejším území Belgie v rovníkové Africe, kudy autor knihy sám dřív cestoval. Režisér Coppola, potomek jihoitalského rodu, svůj film zasadil do Vietnamu, kde nejdřív válčila Francie a potom USA. Na konci obou děl jsou hlavy napíchané na kůly: záleží na tom, kde se narodily?

Islamistické útoky jsou vedlejším důsledkem staletí konání nás, Evropanů, kteří tak rádi mluvíme o hodnotách: křižácké výpravy, kolonialismus... Nejde o princip kolektivní viny, ale o přijetí kolektivní zodpovědnosti. To, že se tu v Evropě máme tak dobře, je dané i tím, že evropské mocnosti dlouhá staletí drancovaly celý svět. A teď to zkrátka musíme nějak splatit; asi ne zlatem a diamanty a slonovinou, ale soudností, sebereflexí a schopností řešit důsledky rozumně.

Kdo argumentuje evropskými hodnotami, nejspíš nechce slyšet, že velká část z nich k nám přišla z jiného světadílu, shodou okolností toho, odkud nyní přicházejí útoky. Islámský stát koná kvůli fázovému posunu vzniku obou náboženství to samé, co před několika sty lety křesťanské frakce, jen k tomu má propracovanější technologie. Chybí nám právě ona zmíněná soudnost, abychom přestali kolem sebe jen mávat hodnotami a viděli za nimi i konkrétní lidi s konkrétníma usekanýma rukama.

Hodnota je život; je třeba ho bránit a také je třeba chtít o jeho váze přesvědčit jiné konkrétní lidské bytosti, které o ní možná nevědí. To, že se o ní nedozvěděli, možná není naše chyba, ale je to teď naše zodpovědnost. Zatím neznám konkrétní kroky, ale vím, že nenávist nebo eurocentrismus mezi ně nepatří.