Natlakovaná země

16.11. 07:00 | Autor: Martin Hekrdla

Krajní, nemytí a nečesaní levičáci vyčinili Evropské odborové konfederaci, že zorganizováním středečních celokontinentálních protestů proti "úsporným politikám" chtěla jen upustit páru z tlakového hrnce systému. Aby se neroztrhl. Od toho prý odboroví bafuňáři na světě jsou.

Jak se to vezme. Leckde - například v Turíně - bylo pěkné dusno. V Madridu svištěly gumové projektily, zraněných byly desítky a amatérské záběry černých policejních aut v ulicích připomínaly Káhiru z února 2011. V Lisabonu šla řeč o tom, že nynější generální stávka je největší od 25. dubna 1974, prvního dne slavné - hodně levicové - "karafiátové revoluce".

Pravda, francouzské odborové svazy se obešly bez stávky a jejich členové si jen tak - docela skromně - zapochodovali; François Hollande z toho hned odvodil, že jeho "socialistická politika" vyrovnaného rozpočtu do pěti let (minus 50 miliard eur k přerozdělování), úlev firmám (plus 20 miliard na kontech podniků) a škrtů s částečně zvýšenou DPH (minus 20 miliard v kapsách lidí) má masovou podporu francouzských pracujících. V Aténách se před parlamentem na náměstí Syntagma sešlo jen málo Řeků, ale ti si už minulý týden 48 hodin generální stávky "odpracovali". V Česku nebylo nic. Ale zjevně jen proto, že se tuzemské odbory s desítkami občanských iniciativ upnuly k sobotě 17. listopadu. Ten den se v Praze, Brně a Ostravě mají strhnout zcela spontánní - zvláštními vlaky a autobusy tentokrát nevyfutrované - demonstrace proti vládě.

Není radno nikde - a už ani u nás - podceňovat shlukování nespokojeného lidu v ulicích, jeho průvody odkudkoli kamkoli a nejrůznější petice proti čemukoli. Každá hospodyně ví, že i řízené vypouštění páry z "papiňáku" dokáže občas ohodit celou kuchyň i s obývákem. Kdo má oči v hlavě, uši k slyšení a dutinu lebeční bez falešného luftu, musí zaznamenat rostoucí společenské napětí. Jestli si kabinet Petra Nečase myslí, že nás do konce svého mandátu zabaví každé čtvrtletí vládní krizí, na každém jednání sněmovny korupčním velrybařením a každou chvíli arogancí svých ministrů, pak se dozajista plete.

Kuchtíci dějin

Ano, vláda se sama může opřít o jistý druh mobilizačního protipohybu, který jako by k nám připlul z Ameriky "čajových dýchánků". Tam už všech padesát států USA zplodilo petice za odtržení, aby jim nevládl ten znovuzvolený "komouš". U nás dělá podobné vlny podnikatel na Zlínsku, jenž hrozí kvůli komunistům u krajského kormidla přesunout svoji firmu jinam. V jižních Čechách odstartoval učitel bojovku pro studenty - vážně míněnou hru na "pravý" 17. listopad. V zadání je dosáhnout, aby šla od válu komunistka ze školského postu v krajské radě. Loutkoherci hrotí poměry již vyhrocené. A premiér najednou nehájí "mandát z voleb", jak činil vůči odborářům, když na jaře vznesli žádost, aby se vládní politici "vzali za ruce a odešli k Neumětelům" (Jaroslav Zavadil).

Hlavní proud společenského zdvihu jde ale jinudy, daleko od inspicientů zfanatizované mládeže, kterou Václav Bělohradský pokládá za běžný jev moderních českých dějin (naši studenti kdysi vypískali i profesora Masaryka). Společnost se dnes zvedá proti politice, která už prokázala - všude v Evropě - svoji sociální tupost a ekonomickou nekompetenci. Mnoho utrpení, strašné výsledky. Lidé jdou proti politikům, kteří kontakt s realitou ztratili natolik, že své takřka každodenní provokace chápou jako rutinu, jako standardní správu veřejných záležitostí. A ještě se diví, že je nikdo nemá rád, nechce si s nimi hrát a nikdy u nich natěšeně nezazvoní, jestli by nechtěli jít ven.

I kdyby se 17. listopadu rozhostilo hrobové ticho, tento rok už vstoupí do kronik jako rok největšího odporu Čechů proti establishmentu za posledních 23 let. Začal studentskými protesty, které smetly - řekl pan prezident - "nejlepšího ministra školství". V březnu vyhřezl protest Holešovské výzvy v pozoruhodná protivládní srocení, iniciovaná bytostnými disidenty, politickými amatéry i chaoty. V dubnu se na Václavském náměstí v Praze sešlo snad až 120 tisíc lidí, kteří tam rozhodně nebyli na nákupech. A tohle všechno se v říjnových volbách promítlo do "řádné" krajské a senátní politiky.

I tahle rozvážná země nakonec dosáhne bodu varu. Zatím nás však vždycky ta politická omáčka "ohodila" všechny a nejvíce zodpovědní páni kuchaři si jen umyli ruce. A - přebarveni - jeli dál.

Foto: Robert Sedmík

Autor: Martin Hekrdla