Migrantům se neubráníme. Zvykejme si na to

23.06. 11:00 | Autor: Daniel Köppl

Když se na základní škole učíte o stěhování národů, přijde vám to většinou jako celkem banální epizoda v dějinách. Prostě se někde zvedlo několik desítek, stovek nebo maximálně tisíc lidí a vydalo se nejdříve trochu na východ a pak zpět na západ až na americké pobřeží. Vlastně nic mimořádného, jedna kapitola v dějepisu, ze které si zpravidla pamatujete pouze to, že do Čech dorazila parta Keltů, Germánů, Vandalů nebo Hunů a na Moravu zase Herulů.

Je evidentní, že minimálně od začátku devadesátých let minulého století se potýkáme s podobným jevem i v našem životě. Jenom dnes míří ti lidé z jihu na sever.

Důvody, proč zvedli kotvy, jsou stejné jako už tolikrát dříve - neúroda, sucho, špatné klimatické podmínky nebo prostě jen sní o lepším životě. Jde tedy o důvody nachlup stejné jako ty, které vedly kdysi naše krajany k cestě do USA, kde se s nimi dnes hrdě fotografuje nejen předseda vlády, ale třeba i prezident nebo ministr financí. Vždy s dovětkem, jak byli krajané šikovní, důvtipní a vůbec k nezaplacení. Demonstrace ostrých loktů, které nyní kvůli uprchlíkům převážně ze severu Afriky předvádí předseda vlády a vlastně celá tuzemská politická garnitura (stejně jako evropská), je ve skutečnosti mimořádně trapná a ostudná.

Nejen proto, že je snadné útočit na někoho, kdo se nemůže bránit. Je to ubohé i proto, že tuto bitvu prostě z dlouhodobého pohledu vyhrát nemohou.

Kdyby četli, tak by věděli, co bude následovat. Zkušenosti lze čerpat třeba z dějin starého Říma, který řešil problémy s uprchlíky z Germánie. Je to možná až neuvěřitelné, ale i tenkrát se v první fázi snažili politici stavět valy, přes které se Germáni nedostanou. Když to nezafungovalo, vyrazila z Říma skvěle vybavená a vycvičená armáda, která je měla zahnat.

Párkrát se to povedlo, ale nakonec legie prohrály. A tak přišel další ústupový plán - zřízení záchytných bodů - osad, kam až Germáni směli. Nakonec však Řím kapituloval a občanem republiky se mohli stát i vybraní Germáni. Byl to konec marného boje s migrací a začátek konce Říma.

Rozdíl mezi tehdejšími pustošivými nájezdy Germánů na římskou říši nebo Arabů na Evropu ve středověku a dnešními uprchlickými vlnami není zásadní v podstatě, ale ve formě.

Zatímco dříve byly podobné nájezdy snadno viditelné, dnes je to těžší. Migranti přicházejí po menších skupinkách a již nechřestí řetězy a meči před branami. Naopak celkem civilizovaně čekají v uprchlických zařízeních a na cizinecké policii se žádostí o azyl.

Je logické, že hostitelská země má právo příliv imigrantů usměrňovat, stejně jako má plné právo tyto lidi zatknout nebo vyhostit. Úplně stejně, jako to dělá v případě rozjařených bohatých turistů, kteří si k nám jezdí fotografovat památky. Tedy objekty, které často vznikly jen díky tomu, že Česko bylo dlouhou dobu multikulturní zemí. Je prostě pravda, že za většinou oněch historických památek, stejně jako za úspěchy první republiky, stojí migranti, kteří v českých zemích našli druhý domov.

Je jasné, že stejně jako v případě všech velkých migrací v předchozích staletích i nyní dojde k novému etnickému uspořádání. Ke změně zvyklostí, nezadržitelnému míšení, které povede ke změně barvy kůže, očí a rysů místních obyvatel. Je nezpochybnitelné, že zde nakonec vznikne afroevropská kultura, která bude v řadě věcí jiná, než na co jsme dnes zvyklí.

Co může latentní rasismus v nás uklidnit, je to, že my se toho asi nedožijeme. Nicméně je fakt, že to jediné, co nyní můžeme dělat, je připravit se na to a bavit se tím, jak se dnešní politici populisticky snaží zvrátit z jejich pohledu nepříjemný chod dějin.

Foto: ČTK/AP , Boris Grdanoski

Autor: Daniel Köppl