Martin Fendrych: Hranice mají smysl – chrání nás

22.05. 10:30 | Autor: Martin Fendrych

komentáře Výstava těl (Bodies) v pražské Lucerně – to je soda. Proto má úspěch. Dostat se za hranici normálního je čím dál těžší, vystavovatelům zohavených čínských mrtvol se to ale povedlo. Jako by prolomili tabu. Jako by nějaké tabu ještě existovalo. A jako by naopak neexistovaly žádné meze.

Nejdřív poznámka. Tvrdit, že jde o vědu, poznání, osvětu, je mimořádná pitomost. Podíváte-li se na frontu, která na Bodies v Lucerně stojí, pak bychom byli národem Einsteinů, Gaussů a Skłodowských. Nejen my, Češi. Ostatně na mrtvoly chtějí jít hlavně malí kluci. Moří rodiče: „Erik už tam byl a já ještě ne!“ O vědu nejde, lid tam žene zvědavost, potřeba vidět něco bizarního. Kdyby šlo o touhu po poznání, byl by vědcem zkoumajícím techniky rozmnožování každý, kdo se kouká na porno.

Výstavka zohavených Číňanů nabízí otázku: existují hranice? Máme si je stanovovat?

K čemu může být dobré vidět tělo člověka staženého z kůže? Poznáme, jak uvnitř vypadáme. Lékaři a další vědci to potřebují vědět, aby nám ostatním (i sobě) pomohli, když jsme nemocní. Jenže lékaři výstavku Bodies nepotřebují. Chodí na pitvy, o tělu se učí mnohem pečlivěji, zasvěceněji, cíleněji. Jeden student „matfyzu“ mi řekl: „V Lucerně vidíme, jak málo se lišíme od zvířat, a nebudeme se k nim chovat tak nadřazeně.“ Snad, jenže důsledek takové úvahy může být opačný: nelišíme se moc od zvířat, tak se k druhým budeme chovat jako ke zvířatům. Nebo jako k věcem.

Další argument pro: člověk si v Lucerně může uvědomit svoji smrtelnost. No, to zní poněkud směšně v zemi, kde bylo umírání schováno do nemocnic, kde muži a ženy vypouštějí ducha či duši za plentou. Jestli chceme více vnímat život a smrt, pak své blízké nechme umřít, pokud to jde, doma. Až se o ně, když spějí ke konci, budeme starat, zvedat je ze země do postele, přebalovat, ovazovat jim rány, tišit bolest, dovíme se o svém těle, o jeho podstatě, křehkosti, zranitelnosti i stavbě mnohem více, než když pár neidentifikovatelných Číňanů obnažíme na kost a sval, naaranžujeme do nesmrtelných poloh nekrvácejících věčných basketbalistů či fotbalistů a budeme je očumovat jako senzaci.

Mimochodem: když někdo najde mrtvolu staženou z kůže, bude se mluvit o „zohaveném těle“ a „odporném zločinu“. Stáhnout někoho z kůže pro zábavu, ne proto, že chci jiným živým prospět, je nelidské; proto se v Lucerně stojí fronta. Kdyby si někdo v Praze (nebo v New Yorku) otevřel restauraci, která vaří jídla z lidského masa, z masa dobrovolníků, kteří souhlasili, že budou zabiti a snědeni, zaručeně by měl narváno: „Už jsi měl lidskej řízek? Ne? Je to senza!“ Stejně narváno by bylo, kdyby v Lucerně na pódiu pojídal jeden úchyl druhého, který k tomu dal souhlas. Přitom by se taky dalo „rozvíjet vědecké poznání“.

Proč stažená těla Číňanů nevystavovat? Protože člověk není věc a věc se z něho nesmí dělat. U těžkých zločinců nejvíc děsí, jak bývají bezcitní a ke svým obětem se chovají jako k věcem. Ubijí je, zohaví, ani to s nimi nehne. Buď se takto deformovaní narodí, nebo se v monstra vinou okolností vyvinou. Bodies dělají z mrtvých lidských těl věc. S tou věcí si mohu dělat, co chci. Nikoli pro vědecké účely – to se děje v pitevnách a laboratořích. Pro zábavu. Aby nebyla nuda. Abych šokoval a vydělal. Je to v podstatě obchod s lidskými orgány. A hlavně si zvykáme na myšlenku, že tělo je jen věc, tedy cizí tělo, a že se tak k němu smíme chovat.

Člověk svlečený z kůže se stává normální věcí. Děti se učí, že si s mrtvolou mohou dělat, co chtějí. Je to nebezpečné a není to pravda. Lidé se prý do Lucerny hrnou také proto, že je fascinuje smrt. Táhne je to tam jako k přejetému chodci... Chtějí smrt vidět. Budou zklamáni – stejně jako z mrtvol vyprchal nezachytitelný život, tak z nich stačila zmizet i nepolapitelná smrt.

Teď jsou Bodies událostí, zájem však pomine. Až mrtvoly přivezou podruhé, potřetí, začnou místní vědychtivé zvědavce nudit. Výstava by se dala samozřejmě inovovat, za vyšší cenu nechat živé, aby mrtvé přímo stahovali (za přítomnosti našich inteligentních mediků, samozřejmě). Prý několik tisíc lidí nabízí své mrtvé tělo ku stažení. Jaké to skýtá show-vědě možnosti!

Hranice nás chrání, mají smysl. Úcta k mrtvému je součástí úcty k živému. Nechali bychom stáhnout a ukazovat svoji mámu, tátu, dceru, syna? Snad ne. Když budeme pěstovat krutost, staneme se její obětí.

Ilustrace: Martin Velíšek

Autor: Martin Fendrych