Martin Fendrych: Anticharta

29.01. 10:00 | Autor: Martin Fendrych

Před třiceti lety rozjeli komunisté Antichartu, akci proti Chartě 77. Umělci podepisovali v Národním divadle 28. ledna 1977 jakési protiprohlášení, zpěváci se pak upsali 4. února v pražském Divadle hudby. Antichartu cpali lidem v práci, učňům, školám, učitelům. Povinně ji podepisovali, aniž znali Chartu 77. Kdo nepodškrábl, mohl přijít o angažmá, místo, studium, kariéru.

Smysl kampaně byl jasný: postavit absolutní většinu proti absolutní menšině (text Charty 77 bezprostředně po jejím vzniku podepsalo 242 signatářů). Zastrašit každého, kdo se chtěl vzepřít režimu.

Vymyšlena byla Anticharta skvěle - stála na idolech, hlavně na hercích (Karel Höger, Ladislav Pešek, Jan Werich) a na zpěvácích (nejslavíkovatější Karel Gott). Nešlo o to, že se miláčci davů postavili proti disidentům, ale že byli poníženi a národu předvedeni jako zlomení lidé, srabi, kteří nemají vlastní vůli a demonstrují poddanost, servilitu, strach. Zdrcující většina z nich neměla komunisty ráda, ale lid (šedá zóna, mlčící většina) viděl, jak se zachovali ti, k nimž vzhlíží.

Anticharta ale nebyla protipólem Charty 77 a šedá zóna nebyla tak jednoznačná a šedá, jak vypadala.

Malý příklad: před pádem komunismu jsem kopíroval nelegální Lidové noviny. V Kovoslužbě, v níž jsem tehdy myl výlohy. Paní, která obsluhovala xerox, jsem vždycky přinesl lahev fernetu a ona množila. Ředitel té pobočky studoval VUML (Večerní univerzitu marxismu-leninismu). Kopírovali jsme samozřejmě tajně, když byl pryč. Po revoluci jsem ho potkal; prozradil mi, že o kopírování Lidovek dlouho věděl. Typický obyvatel šedé zóny, student VUML, komunista, který by Antichartu bez mrknutí oka podepsal. A neudal mě...

Antichartu lidé podepisovali ze strachu, z donucení, s odporem. Se svými idoly - herci a zpěváky - soucítili. Byla to ošklivá, ponižující, trapná hra.

Neúčastnit se jí přišlo draho, ale stálo to za to. Každý, kdo podepsal Chartu, něco dělal v opozici nebo byl součástí undergroundu, se pohyboval na hraně. Věděl, že idoly neexistují.

Často ale poznal, že šedá zóna nemusí být tak špatná. Šedozóňáci nebyli hrdinové, občas opozičníkům pomáhali. A komunisti jim leželi pěkně v žaludku.

Autor: Martin Fendrych