Malá domů poslance Bureše a lobbistické orgie pokračují

16.03. 10:00 | Autor: Miroslav Korecký

V prvním kole vyhrála průmyslová lobby, ve druhém tento čtvrtek pro změnu lobby ekologistická. Bitva o ochranu ovzduší a zejména o poplatky za jeho znečišťování je názornou učebnicí toho, jak u nás vznikají zákony.

Starého politického vlka Miroslava Kalouska asi nikdo nepodezřívá z toho, že je útlocitný krasoduch, snílek a naivka. Takže když ještě něco v politice šokuje jeho, musí to být už opravdu silné kafe.

"Nechť si každý z nás dnes večer před usnutím při obvyklém zpytování svědomí řekne, zda zastupoval neorganizovanou většinu, nebo dobře organizovanou menšinu," prohlásil Kalousek v polovině února ve sněmovně krátce poté, co 77 poslanců napříč stranami odhlasovalo takzvanou Burešovu malou domů (tedy domů do tepláren a hutí) v zákoně o ochraně ovzduší. Pozměňovací návrh poslance Jana Bureše (ODS) úplně zrušil pokuty pro znečišťovatele ovzduší, které měl přitom vládní návrh zákona naopak podstatně zvýšit.

"Prostě jsou okamžiky, kdy vláda může navrhnout cokoliv, ale jistá lobby napříč politickým spektrem si stejně prosadí svoje," udělal ministr Kalousek tečku za sněmovní etapou asi nejzlobbovanějšího zákona poslední doby.

Tento čtvrtek se karta zase obrátila. Senát odmítl Burešovu teplárenskou podobu ochrany ovzduší a ze dvou kompromisních variant vybral tu, která se více blíží původnímu vládnímu návrhu se zvyšováním poplatků. Oheň je zase na střeše a obě lobbistické armády před konečným hlasováním ve sněmovně opět brousí zbraně.

Kdo rozdá noty?

Těžko v té změti lobbistických tlaků vůbec hledat racionální argumenty. Tak třeba odpůrci poplatků tvrdí, že pokuty znevýhodňují či přímo ohrožují český průmysl, zejména v čase krize. Což je zjevná konina, protože třeba jeden z největších znečišťovatelů v zemi, ostravský ArcelorMittal, zaplatil předloni za obří objemy svých emisí směšných 33 milionů, což je ve srovnání s jeho výnosy plivnutí do moře (zhruba jedna desetina procenta).

Liberální a pravicový pohled samozřejmě velí, že tahat zbytečně byť jen korunu navíc z firem je zločin, zejména když pak vybrané peníze tečou do tak podivné a korupční mlhou opředené instituce, jako je Státní fond životního prostředí.

Ale zase na druhou stranu - postižené firmy pláčou trochu teatrálně, protože pokuty si samozřejmě promítnou do cen svých výrobků a zaplatí je tedy běžný spotřebitel. A firma dokonce může dostat od státního fondu - tedy i ze svých pokut - dotaci na vylepšení technologií, takže had se tu trochu kouše do vlastního ocasu.

A zase z jiného pohledu: poplatky se dlouhodobě ukazují jako velmi chabá motivace pro ochranu ovzduší a plní vlastně jen funkci jakési skryté daně navíc, která jen umožňuje nové úřadování, přerozdělování a dotace. Mnohem slibnější efekt by měly mít tvrdé limity obsažené v evropské směrnici o průmyslových emisích, tak proč celý systém dublovat?

Ale je také pravda, že systém domácích poplatků je tak neúčinný i právě proto, že poplatky jsou tak směšně nízké. Od roku 1991, kdy byla dramaticky jiná úroveň cen, se nezměnily a z dřívějšího výnosu kolem čtyř miliard zbylo dnešních zhruba 430 milionů.

Ale není správné, aby ten, kdo znečišťuje ovzduší, alespoň symbolicky platil pokuty? A je správné, aby velcí znečišťovatelé platili a malí byli od pokut osvobozeni?

Otázek a argumentů spousta. Bude je však vůbec někdo poslouchat a věcně zkoumat, když noty v parlamentu opět rozdají ony dobře organizované menšiny?

Foto: Profimedia , montáž TÝDEN.CZ

Autor: Miroslav Korecký