Lukašenkův obří kolchoz

27.03. 00:00 | Autor:

Může nastat v Bělorusku oranžová revoluce? Stěží. Diktátor Alexandr Lukašenko je příliš pevný v kramflecích. O jeho svržení zatím nemůže být řeč.

Kdysi začínal ve funkci komunistického šéfa zemědělského družstva a dodnes vede stát jako obří kolchoz. Co nevyhovuje, dá zbourat, zabezpečuje přísun krmiva a rozhoduje jako zkušený agronom. Když se mu někdo zpěčuje, udělá s ním krátký proces. Svému lidu mluví z duše. V televizních promluvách se klidně rozpláče nad jeho těžkým osudem.

V srpnu 1991 zmítal sovětskou mocí vojenský puč proti Michailu Gorbačovovi. Lukašenko byl poslancem běloruského parlamentu a postavil se na stranu pučistů. Rozpad sovětského impéria označil za „tragédii“.

Byl hrdý, že je mužem pevné ruky. Přesně to přece upadající „kolchoz“ potřebuje. Nadále vydával lidem sovětské pasy a zachoval tajnou službu KGB.

Proslavil se i výroky typu: „Absolutní moc znamená absolutní zodpovědnost a já jsem na ni připraven.“ Obdivně se vyjadřoval o Hitlerovi, který, ač Rakušan, dokázal sjednotit Německo. I on, ač z Běloruska, chce obnovu SSSR. K jeho rázným činům patřil zákaz starých běloruských symbolů, totální ovládnutí médií a zválcování opozice. Kdo to kdy viděl, aby se na kolchozu diskutovalo o nesmyslech? Opozice pochopila, že jde do tuhého, jeho postupy označila termínem „ústavní Černobyl“ a v roce 1996 se ho pokusila odvolat. Jenomže Lukašenko zrušil parlament, prohlásil, že „ústavní soud je neústavní“, a opozici zahnal do ilegality.

Mnoho lidí od té doby beze stopy zmizelo. Když někdo v noci nasprejuje někde číslici 16, může skončit za mřížemi za kritiku režimu; 16. září 1999 zmizely první dvě oběti, vydavatel opozičních novin Anatol Krasouski a populární politik Viktor Hančar. Číslice se stala symbolem odporu. Před nynějšími volbami šéf KGB otevřeně varoval: Proti případným strůjcům jakési místní oranžové revoluce se bude postupovat podle paragrafů o terorismu.
Hlavním trikem běloruského diktátora se stala referenda. V pravou chvíli předhodí správnou otázku, kterou si prodlouží mandát nebo změní politický systém. A proč mu lidé všechno odhlasují? Sociologové nad tím kroutí hlavou, není to jen manipulace. Vysvětlují to tradicí podřízenosti tvrdým vládcům nebo strachem z konfliktu (za druhé světové války přišla o život třetina obyvatelstva). Venkované jsou prý zvyklí na tvrdý život a říkají: „Dokud nám roste na zahrádce mrkev, je dobře.“ Někteří chovají ke svému prezidentovi až fetišistickou úctu: „Když nemáme baťku, máme problémy.“

Poslední diktatura v Evropě se tedy asi ještě udrží. Naneštěstí není jisté, zda Lukašenko skončí za své zločiny před soudem.

Autor: Daniel Raus