Kratochvil, Šaljapin a Caruso

12.12. 06:00 | Autor: Jaromír Slomek

Knižní novinka Jiřího Kratochvila (74) se jmenuje Bleší trh, což je název docela roztomilý, bohužel ne originální (na to má autora diskrétně upozornit nakladatel a nepůvodní nápad mu šetrně rozmluvit), ale kdo má pořád vymýšlet názvy zcela neotřelé, jako je například S úsměvem idiota nebo Deštník z Piccadilly, občas se utnou i mistři tesaři (Vlasta Dufková: Čistec, 2001, Karel Šiktanc: Čistec, 2012). Postmoderna, jejímž korouhevníkem Kratochvil je, dogma původnosti ostatně nepěstuje, tak co.

Pan Kratochvil si na sebe potrpí, do svazku nazvaného Bleší trh sám soustředil, co už vesměs publikoval jinde. Prodávat dvakrát v takovém případě arciť není nemravné, soubory vlastní publicistiky si poskládali Karel Havlíček, Jan Neruda nebo Karel Čapek, také lingvisté, třeba František Trávníček, František Daneš nebo Naďa Svozilová, jenže ti všichni prezentovali své autorské čítanky jako cosi sekundárního. Ne tak Jiří Kratochvil, jenž předkládá "směs svých esejů, fejetonů, recenzí, sloupků a neidentifikovatelných útvarů (ale ne, proč hned neidentifikovatelných, mistru fabulace a hyperboly nesmíme všechno věřit, pozn. J. S.) a jednoho vlastního dopisu", tváře se, že je to - román. Může-li Kratochvilův favorit Milan Kundera tvrdit, že mezi romány řadí Směšné lásky (jednou nám možná prozradí, že i Poslední máj je román ve verších), pak, řekl si asi Jiří Kratochvil, lze zajít ještě dále a románový kabátek obléci třeba publicistice. I učinil tak.

To znamená: neopatřil tu antologii obsahem ani rejstříky (slušel by jí přinejmenším registr jmenný), natož pečlivou ediční poznámkou, vypisující rodný list každému příspěvku: v jakém médiu byl zveřejněn poprvé, v čem se knižní verze od časopisecké liší (odchylky tam jsou, chce-li však o nich čtenář vědět, je autorem donucen ke kolaci), a pokud snad dosud publikován nebyl, jak je rukopis starý atd.

Třeba takové editorské hračkářství pana Kratochvila nebaví, to je docela možné. Pak měl nějakého pečlivého redaktora z nakladatelství Druhé město (třeba rovnou toho, jenž je v tiráži svazku o 322 stranách uveden jako odpovědný) požádat o pomoc. Koneckonců by stačilo, kdyby v úvodu napsal něco jako: následující texty byly v letech těch a těch publikovány tam a tam. Místo toho utrousil: "Před časem se na mě obrátili Dora Kaprálová, Radim Kopáč a Milena M. Marešová, že se mnou udělají knižní rozhovor. Jenže já nemíním psát ani memoáry, ač už jsem v tom věku." Jako by nějaká operní diva na penzi zavzdychala: "Ctitelé za mnou lezli do šatny, i Caruso odešel s nepořízenou, s Šaljapinem jsem vyrazila dveře." Takto se může chlubit leda nějaká stará ochechule; proč se na její úroveň snižuje pan Kratochvil a marnivě jmenuje ty, kteří s ním měli nějaký pracovní záměr, nakonec neuskutečněný? Mimochodem, uvedená trojice se na něj neobrátila společně, jak by se z vyjádření mohlo zdát, odmítal prý jednoho po druhém. Jó, holenkové, novináři se o mě prali!

Pomineme-li nepojmenovanou předmluvu, předkládá nám svým psaním okouzlený autor celkem 59 textů (dobrá, kapitol románu), rozdělených do tří oddílů: Portréty, Příběhy, Omrvinky. Jen u pěti naznačuje, odkud do knihy spadly. Je to celé mnohomluvné, tradičně apartní (dopis Ludvíku Vaculíkovi, záminka k autoportrétu, je dlouhý přes 26 stran, tvoří ho však jediné souvětí, no, už to známe odjinud), indiskrece týkající se tří prosebníčků o knižní interview není bohužel ojedinělá, zhrzený literát třeba šíří i nepodloženou informaci, že v roce 1989 Seifertova cena "minula Medvědí román prý jenom o jeden hlas". Ach. Ve stanovách Ceny Jaroslava Seiferta stojí: "Navenek zachovávají členové poroty o průběhu hlasování mlčenlivost, rozhodnutí poroty je veřejnosti oznámeno jako kolektivní." I kdyby někdo autorovi Medvědího románu detaily hlasování nakrásně vyzvonil, proč ta informace u něho neskončila? Vždyť nakonec se Seifertovy ceny dočkal.

Neměl Jiří Kratochvil přece jen někomu kývnout na ten knižní rozhovor?

Foto: ČTK , Malachovský Alexandr

Autor: Jaromír Slomek