Konečně

09.10. 06:10 | Autor: Jaromír Slomek

Pamětní deska na rodném domě Karla Havlíčka v Havlíčkově Borové, jak se Borová od roku 1949 oficiálně jmenuje.

Ta kniha vyšla už loni (s letopočtem 2013 v tiráži), avšak s výjimkou ČT 24 o ní dodnes neinformovalo žádné české médium. Přitom je to práce naprosto zásadní. Dlouhá léta zůstávala v rukopisné podobě, protože slouhům minulého režimu (pro zapomnětlivé: komunistického) se zdálo její zveřejnění nepřijatelné. Přežila svého dlouhověkého autora, už za jeho života z ní ovšem (literární) historikové vesele čerpali, někteří na zapřenou. Dámy a pánové, Karel Kazbunda: Karel Havlíček Borovský.

O Havlíčkovi bylo napsáno nesčetně článků i hodně knih. Tato pozitivisticky příkladná monografie, životní dílo jičínského rodáka, historika a archiváře Karla Kazbundy (1888-1982), žáka Josefa Pekaře, je z nich nejzevrubnější a nejdůkladnější. Spis nakonec vydalo - to by Havlíčka jistě velmi pobavilo - ministerstvo vnitra. Odbor archivní správy a spisové služby MV ČR vydává i leccos jiného a ze svých zásob dosud prodává i publikace přes půl století staré, třeba Archív mesta Bratislavy. Inventár stredovekých listín, listov a iných príbuzných písomností. Praha 1956, 54 Kč. Nebo Archiv města Brna. Průvodce po fondech a sbírkách. Praha 1956, 267 s., 23 Kč. A taky dejme tomu Archiv města Košic. Průvodce po fondech a sbírkách. Praha 1957, 16 Kč. Či Horní úřad Kutná Hora 1724-1850. Inventář. Praha 1958, 88 s., 4 Kč. Ba i Okresní archiv v Lounech. Průvodce po fondech a sbírkách. Praha 1956, 114 s., 11 Kč. Atd. Ke koupi je to vše pro toho, kdo si napíše. Také o Havlíčka je nutno žádat na vnitru. V síti knihkupectví se s ním nepotkáme.

Kazbundův rukopis "čítá téměř dva tisíce stran" a "vydání v původní podobě v podstatě nepřicházelo v úvahu", píše ve vstupní poznámce Jana Pražáková, editorka trojsvazkového ("z technologických důvodů") souboru (566, 527 a 382 stran, náklad pouhých 500 výtisků). Proč "nepřicházelo v úvahu", vysvětluje takto: "Hlavním důvodem byl především dnešnímu čtenáři již vzdálený, značně archaický styl, znesnadňující občas i pochopení textu, složitá větná stavba s dlouhými souvětími a zastaralý pravopis rukopisu, přemíra dnes již neužívaných cizích slov atd. atd." A tak se na vnitru rozhodli, "že nepůjde o vědeckou edici", nýbrž o "vydání redakčně upraveného autorského díla". A co třeba Bible kralická? Ta ke čtení je? Ale zaplaťpámbu i za to. Čekali jsme na Kazbundu dost dlouho.

S pohnutím čteme konečně detailní výklad Havlíčkova původu, akribickou zprávu o jeho studiích, cestách, redaktorské práci, rodinném životě, nedobrovolném pobytu v Brixenu, o jeho (dobrovolné?) smrti i manifestačním pohřbu. V úhrnu nic skutečně převratného, zato takové množství podrobností (nejen jména Havlíčkových spolužáků a učitelů, ale třeba i bytných), že detailnější obraz už sotva někdo vytvoří. Jistěže nepotřebujeme nutně vědět, že Štědrý den 1845 připadl na středu a že Havlíček šel po večeři u Zapů "ještě s Tomkem na punč do Fastrovy kavárny v Králových (dnes Karlových) lázních", jenže Kazbunda to svědomitě zjistil, a tak nám zodpovědně sděluje.

Budiž pro pořádek řečeno, že jde o portrét Karla Havlíčka na pozadí dobových politických a společenských souvislostí, nikoli o monografii literární, v jaké se interpretují slovesné výkony a hodnotí spisovatelův jazyk a styl. Zkrátka a dobře: tady se dočteme, kdo Havlíček byl, nikoli jak psal, přestože nás s ním dnes spojuje právě jeho básnický a publicistický odkaz.

Čtenářské zadostiučinění a potěšení jsou kaleny jen nepečlivou redakcí jazykovou. O interpunkci škoda slov, nad chybějícími či naopak přebytečnými čárkami nakonec mávneme rukou, protože nic jiného nám ani nezbývá, vedle toho však - poněkud více - zamrzí zkomoleniny jako "Kobeliarov" (rodiště Šafaříkovo, správě Kobeliarovo, 1. díl, s. 226), "Ferdinand Pravoslav Náprestek" (ovšemže Náprstek) nebo Prokop Chochloušek (jistěže Chocholoušek, to i ono 2. díl, s. 4), pravopisné brykule jako "libeničtí" (obyvatelé Libenic, takže Libeničtí, 3. díl, s. 253) nebo nespolehlivé rejstříky (1. díl opakovaně uvádí jméno Havlíčkova učitele z Borové v podobě Linek, 3. díl z něho dělá Línka, tak ho zaznamenává havlíčkovská literatura, avšak v této pravopisné variantě - ale ani v té původní - už na místo v rejstříku posledního svazku jaksi neměl nárok). No nic.

Za šest let uplyne dvě stě let od Havlíčkova narození. Kdo asi bude prezidentem a zanese na olšanský hrob věnec s trikolorou? Peroutkolog? Proboha, raději nic takového. Ale vážně, větší hold Havlíčkovi, než jaký mu svou vynikající monografií složil pozapomenutý (teď už vlastně ne!) Karel Kazbunda, si lze stěží představit.

Autor: Jaromír Slomek